.

Kapitola 1 - Přivítání

22. dubna 2008 v 21:19 |  Jiný svět
Bylo 26. června ráno a Johnu Robertsovi se zdál velmi dlouhý a krásný sen.

Začalo to tím, že jako první věc viděl svatbu své dcery Lucy a jejího přítele Paula, která se odehrávala před čtyřiceti lety. Sen pokračoval plynulým tempem dál. Tentokrát se mu zdálo, jak si vyzvedává svoji ženu Grace a dceru Lucy z porodnice Sv. Františka a drží ji v náručí. Cítil se jako ten nejšťastnější muž na světě. Najednou tu ovšem byl další snový výjev. John stál v dresu svého středoškolského baseballového týmu na pálce a celá škola se na něj dívala. John si přesně vybavoval to, jak byl nervózní a srdce cítil až v krku. Rozmáchl se pálkou a trefil míček hned na poprvé. Byl to homerun a celá škola vybuchla v nadšený potlesk. Byli v play-off a John byl středem vesmíru. Kdyby totiž nezahrál homerun, tak by se on a jeho spolužáci mohli s play-off rozloučit. A je tu pokračování. John a jeho matka na ruském kole v zábavním parku. Jsou úplně nahoře a John má pocit, jako by se s mámou dostali do nebe. Točí se na ruském kole a John při tom slyší milý ženský hlas, jak říká.

"Johne Robertsi, Johne pojď k nám. Už je čas odejít. Nemůžeš tu zůstat."Johnovi se ten hlas moc líbil a chtěl za ním jít, ale nebude se maminka zlobit? Podíval se na ni, a když zjistil, že se usmívá a říká mu, aby šel, tak John začne pomalu stoupat vzhůru. Bylo 26. června, venku začínal nový den a John Roberts ve věku 85 let zemřel.


John pomalu stoupal vzhůru velmi zvláštním tunelem, na jehož konci bylo krásné světlo. Čím blíže byl tomu světlu, tím rychlejší byl jeho vzestup. Konečně z tunelu vystoupil a mohl se porozhlédnout, kde že to vlastně je. Ten pohled ho mile překvapil. Stál na louce, poseté květinami a před sebou viděl les, který halil jemný mlžný opar. Nad lesem svítilo slunce a John také slyšel ptačí zpěv. Bylo to nádherné místo a on byl zvědav na to, co se v něm ještě skrývá.

"Dobrý den Johne."ženský hlas, který slyšel ve snu, ho trochu vylekal a on se podíval směrem, odkud ten hlas zazněl. To, co uviděl, ho potěšilo snad ještě víc, než krajina kolem. Po pravé straně totiž stála ta nejkrásnější žena, jakou si jen mohl představit. Měla husté dlouhé blond vlasy, překrásný obličej a oblečena byla do jednoduchých bílých šatů.

"Dobrý den madam. Mohu se zeptat, kdo jste a co je tohle za místo?"

"Jmenuji se Ester a toto místo se nazývá Elavie."

"Elavie? Co je to za místo."zeptal se John s nechápavým výrazem ve tváři.

"Elavie je místo, které živí lidé nazývají různě."odpověděla Ester a pak pokračovala.

"Nejznámější názvy jsou Onen svět, Druhý břeh, Věčná loviště nebo také Ráj."

"Znám tato pojmenování, ale nechápu, co tady dělám."řekl po pravdě John.

"To je velmi jednoduché."řekla Ester."Aby ses dostal na Elavii, tak musíš zemřít. Jen tvá duše se sem může dostat."

"Takže já jsem zemřel? A kdy?"

"Dnes ráno, Johne. Vzpomínáš, jak se ti zdál ten sen?

"Ano Ester. Moc dobře si vzpomínám. Zdálo se mi o mém životě, o svatbě mé dcery, o tom, jak jsem hrál za školu baseball, a také se mi zdálo, jak jsme s maminkou na ruském kole."řekl John.

"To jsi bilancoval svůj život. Totiž tyhle sny se lidem zdají před tím, než zemřou."

"Takže já jsem zemřel? Ale co moje žena. Nestačil jsem se s ní rozloučit!"odpověděl šokovaný John a Ester dál pokračovala ve vysvětlování.

"Musíš počkat na to, až přijde Mistr Philo. Jen on a další Mistři umí otevřít bránu do světa živých."

"Mistr Philo?"Johnovo zděšení teď vystřídala zvědavost."Kdo je Mistr Philo."

"Mistr Philo je jedna z nejvyšších energetických bytostí tady na Elavii, ale tentokrát zde není. Mistři a Vládkyně jsou na Radě Mistrů, která se koná každý rok zde v horách a přijdou až zítra. Ale neboj, Johne. Všichni o tobě vědí a těší se, až tě uvidí."John byl těmito informacemi zaskočen.

"Takže jestli tomu dobře rozumím, tak Vládkyně je vaše prezidentka a Mistři jsou zákonodárci."Ester se pobaveně usmála a odpověděla.

"Tohle uspořádání platí jen ve Světě živých. Tady na Elavii žijeme všichni v harmonii s dalšími energetickými bytostmi. Vládkyně a Mistři jsou moudré bytosti a my se před nimi nemusíme třást, jako se třásli živí před svými panovníky. Není tu žádná hierarchie a my s těmito bytostmi vycházíme přátelsky a ony se nad nás nepovyšují. Není to jak ve Světě živých, kde si Vaši zákonodárci a prezidenti dělají co chtějí bez toho, aby vyslechli obyčejné bytosti."Ester svoje vyprávění dokončila a John se chtěl ještě na něco zeptat.

"Vzpomínáš si Ester, jak jsi mi říkala, že Elavie je jiný název pro Ráj?"

"Ano Johne, vzpomínám si na to."řekla Ester a trpělivě čekala na další Johnovy dotazy.

"Chtěl bych se tě totiž zeptat, jestli existují i světy, které živí nazývají Peklo a Očistec."

"Ano, tyhle světy opravdu existují. Nazýváme je Borgan a Zarana."

"Borgan a Zarana?"zeptal se John.

"Ano."přisvědčila Ester a pokračovala."Borgan je vlastně Peklo. Ale není to Peklo, jaké znáte vy. Borgan je temné území. Je tam zima a žijí tam ty nejodpornější bytosti, jaké si jen dovedeš představit, Johne."

"A co jsou ty bytosti zač?"

"Jsou to zloději, vrazi, násilníci, lháři a lakomci. Žijí v jeskyních. Nikdo z nás tam nechodí, ale známe tenhle svět z vyprávění od Mistrů, kteří tam čas od času nahlédli, aby nám ukázali, jak to vypadá i v jiných světech."

"A znáte i Zaranu?"zeptal se John.

"Ano, tu taky známe."odpověděla Ester."Zarana je velmi smutné místo a říkáme jí také Země smutku.

"A proč?"znovu se zeptal John.

"Zaraňané totiž nedělají celé dny nic jiného, než jen sedí ve svých chalupách a čekají na něco, co nikdy nepříjde. Potom jsou strašně smutní. Dokonce i Mistři nám velmi neradi tenhle svět ukazují. Je to opravdu smutný pohled."

"Tomu věřím. Připomíná mi to jednu divadelní hru, kterou jsme s manželkou viděli. Tam taky dva muži na někoho pořád čekali, ale ten někdo nikdy nepřišel."

"Ano, přesně tak. Tohle dělají Zaraňané. Jen na někoho stovky nebo tisíce let čekají a nic se neděje. Proto jsou smutní, ale nic se s tím nedá dělat."povídá Ester.

"A co kdybys mne provedla po Vašem světě? Vím toho zatím dost, ale viděl jsem velmi málo."navrhl po chvíli mlčení John, s čímž Ester souhlasila.


Tak tedy šli. Šli rovně směrem k lesu. Jakmile do lesa vstoupili, tak začala Ester Johnovi ukazovat, kde co je. Viděli vesnici elfů, doupata skřítků, Vílí háj a mnoho dalších zajímavých míst. Při procházce potkali i jiné bytosti a John při tom pochopil, že se nacházejí v samém srdci Elavie. Tolik se mu svět a bytosti v něm žijící líbily a John měl pocit, jako kdyby sem už patřil odjakživa. Tolik si tento svět zamiloval. Když spolu s Ester vyšli z lesa, tak John viděl další domky, které se podobaly obydlím, které znal i za svého života. Domky z venku vypadaly velmi vkusně a před každým z nich stál květinový záhon. Prohlídka Elavie pokračovala do té doby, než s Ester došli k potoku, u kterého Johnovi navrhla, že by si mohli odpočinout. Jakmile se usadili do trávy, tak Ester požádala Johna, jestli by jí nemohl vyprávět o svém životě. John souhlasil a začal s vypravováním. Povídal jí o svém dětství, o studiích na škole, o své ženě a dceři a hlavně o své matce, která pro něho velmi znamenala, a moc si jí vážil. Když John ukončil svůj příběh, tak byla na řadě Ester. Vyprávěla mu o životě v tomhle fantastickém světě, o jeho zvyklostech, o vílách, ke kterým patřila a také o Mistrech. Ale co Johna udivilo nejvíc, bylo to, jakým způsobem se tu stavěly ony krásné domky, které viděl při procházce. Nestavěly se totiž normálním způsobem, který John znal ze Světa živých, ale stavěly se tak, že ten, kdo si chtěl domek postavit, na něj jednoduše pomyslel a musel se na svou myšlenku soustředit. Bylo to tak jednoduché, že John chvíli zůstal v němém úžasu. Když se tedy Ester zeptal, jak je to možné, tak mu odpověděla tím, že domky se tu stavějí pomocí aury, ze které je tvořeno vše na Elavii, včetně jejich obyvatel. Johna její vyprávění tak nadchlo, že měl chuť si taky postavit takový dům, ale Ester mu řekla, že to může počkat do zítřka a dnes může přespat u ní. John s tím tedy souhlasil, protože přítomnost téhle krásné bytosti se mu zamlouvala. Poděkoval tedy Ester, a jelikož se už začalo stmívat, tak vyrazili směrem k jejímu domu. Šli pomalu, slunce se sklánělo za obzor a začaly svítit první hvězdy. I okolní život se chystal jít spát, protože když vešli do vesnice, tak ve většině domů už zářily svíce a to byl důkaz toho, že spousta obyvatel Elavie už byla doma.

"Tak tady bydlím."řekla Ester, když dorazili doprostřed vesnice a John mohl vidět, že i Esteřin dům byl stejný, jako okolní domky. Stejně krásný a nechyběl ani květinový záhon.


Když vstoupili dovnitř, tak se John začal rozhlížet po interiéru. Byl tady stůl, pár židlí, postel a nějaké skříňky. Jinak nic. Mezitím Ester odněkud vyndala pár svící a zvláštním pohybem ruky je zapálila.

"Tak jak se ti líbí můj dům?"zeptala se Johna Ester.

"Je moc krásný. Taky bych chtěl mít takový pěkný domek. Až bude hotový, tak tě pozvu na návštěvu."řekl John a mile se na Ester usmál.

"Budu se moc těšit. Myslím, že budeš mít krásný dům. Jsi moc hodný, Johne."

"Ty taky Ester. Jsem rád, že jsem se s tebou seznámil. Děkuji ti."

"Nemusíš mi děkovat, Johne. Bylo mi ctí tě provázet po našem světě. Doufám, že se ti Elavie líbí."

"Je opravdu moc krásná a jsem rád, že jsem se sem dostal."Pak chvíli oba mlčeli a John si mohl Ester více prohlédnout. Byla skutečně krásná. Byla mnohem krásnější, než ženy, které znal ve Světě živých. Krásné vlasy, nádherný obličej a hluboké modré oči. Navíc její drobná postava jí dodávala vzezření dítěte. Rovněž si všiml zvláštní červenožluté záře, která kopírovala její postavu. Nevěděl, jestli to bylo ohněm ze svící, nebo něčím jiným, a tak se rozhodl Ester zeptat.

"Ester, všimnul jsem si nějaké zvláštní záře kolem tvého těla. Co to je?"

"To je moje aura."odpověděla milým hlasem Ester.

"A mám taky takovou auru?"chtěl vědět John.

"Máš a je moc krásná. Dlouho jsem takovou auru neviděla. Jestli chceš, tak ti ji ukážu."John souhlasil a Ester šla do skříňky, ze které vytáhla malé zrcadlo a podala jej Johnovi. John si od Ester zrcadlo vzal a nestačil se divit. Čekal, že uvidí starého muže, ale místo něj se mu ukázala podoba mladého černovlasého muže, jehož obklopovala krásná zlatavá aura.

"A to jsem opravdu já?", zeptal se udiveně John.

"Ano, to jsi ty."odpověděla mu Ester.

"Je taková zvláštní. Takovou jasnou auru mají jen Mistři, ale uvidíme zítra, co řeknou, až tě uvidí."

"A přijde s nimi i Vládkyně?"zeptal se John.

"Měla by přijít, ale někdy se stává, že se zdrží v horách."

"A jak vlastně Vládkyně vypadá a jaká je? John byl na tu bytost zvědavý čím dál víc a neuměl si to vysvětlit.

"Je to velmi krásná a moudrá žena. To je to jediné, co ti mohu říct. Ale neměj strach. Brzy se s ní setkáš osobně. Mluvila jsem s ní před dvěma dny a říkala, že je zvědavá na to, jestli jsi takový, jak říkali Mistři."

"Copak Mistři o mě věděli tak dlouho?"zeptal se John s nechápavým výrazem ve tváři.

"Ano věděli. To, že přijdeš na Elavii věděli už před měsícem"

"A podle čeho to poznali?"

"Poznali to podle toho, že tvoje aura začala slábnout. Když to viděli, tak jim bylo jasné, že brzy přijdeš k nám."

"A ten hlas, který jsem slyšel ve snu, ten patřil tobě?"

"Ano ten patřil mně. Promiň, Johne. Já tady mluvím a úplně jsem zapomněla připravit pití."

Jakmile to Ester dořekla, tak John viděl, že překřížila prsty na rukou, položila je na stůl a za chvíli, se kolem nich rozzářila červenožlutá záře její aury a potom už na stole stály sklenice s nějakým nápojem, který měl karmínově červenou barvu.

"Co je to za nápoj, to je víno?", zeptal se John a Ester mu odpověděla.

"To je Kouzlo Elavie. Je to velmi slavnostní pití a pijeme ho při zvláštních příležitostech." Potom oba pozvedli sklenice k přípitku a John mohl poprvé ochutnat nápoj s tímhle zvláštním názvem.

"Tak jak ti to chutná, Johne?"

"Je to velmi dobré a má to zajímavou chuť. Nic lepšího jsem ještě nikdy nepil."

"To jsem ráda, že ti to chutná. I mě to moc chutná."

Pak si ještě chvíli povídali, popíjeli a John si uvědomoval, že ho Ester přitahuje čím dál víc.

Po té, co dopili třetí sklenku, se oba rozhodli jít spát. Vstali tedy od stolu a šli směrem k posteli, když vtom se Ester zastavila, zadívala se Johnovi do očí a řekla.

"Ještě než půjdeme spát, tak bych ti chtěla říct, že jsem se tak dlouho nebavila, jako dnes. Mám zde spoustu přátel a jsem ráda, že mezi ně mohu počítat i tebe."

"Ani nevíš, co pro mě tvá slova znamenají Ester. Taky bych ti rád něco řekl. Myslím si totiž, že jsi ta nejkrásnější víla z celé Elavie a jsem rád, že jsem tě poznal."

"I já jsem ráda, že jsem tě poznala, Johne. Ale nemyslím si, že jsem ta nejhezčí víla v Elavii. Jsou tu i mnohem hezčí víly než jsem já, ale to poznáš teprve tehdy, až tu budeš mnohem déle.", odpověděla Ester a obdarovala Johna zářivým úsměvem.

"Ano vím, že v Elavii potkám krásné víly, ale ty jsi výjimečná.", odpověděl víle John a oplatil jí její úsměv.

"Výjimečná a v čem?", zeptala se nechápavě Ester.

"Jsi první bytost, kterou jsem v tomhle pro mne novém a jiném světě viděl.", odpověděl John a pokračoval.

"Víš, nevěděl jsem nic o Elavii, vílách, elfech a Mistrech. Myslel jsem si, že tyhle bytosti jsou jen v pohádkách."

"Ano vím, jak se asi cítíš, a mohu ti říct, že nejsi jediný, koho naše reálná přítomnost vyděsila.", Ester souhlasně přikývla, znovu si sedla ke stolu a pokračovala.

"Mistři nebo i Vládkyně mi často vyprávěli o tom, že lidé, které přišli na Elavii ze svého hmotného světa, byli přítomností víl, elfů a jiných bytostí, které znali jen z pohádek a mýtů šokováni. Ale časem si na naši přítomnost zvyknou a vnímají nás, jako kdybychom byli obyčejní lidé, které znali dřív. A jsou tady tak šťastni, že se jim ani nechce vrátit zpátky mezi živé."

"Počkej Ester, ty chceš říct, že na Elavii nejste věčně?", John byl touhle informací zaskočen a po chvíli pokračoval.

"Myslel jsem si, že jakmile se bytosti na Elavii dostanou, tak se už zpět nevrací."

"Nedivím se, že si tohle myslíš. Je to totiž omyl, který ve vás pěstuje církev, anebo vaše legendy. Ale ve skutečnosti platí v Elavii stejné principy, jako ve světě živých. Dá se říct, že když se nějaký člověk, který zemřel, na Elavii dostane, je to, jako kdyby se u nás narodil. A stejně tak to je i v případě, když opouští nějaká bytost Elavii, aby se znova narodila ve světě živých jako malé dítě. Je to stejné jako váš pohřeb. Když někdo ve světě živých umře, tak jeho blízcí nevědí, že nějaká Elavie existuje a už vůbec neví, jestli se do ní dostal. A stejně tak i my nevíme nic o tom, jestli rodina, kterou nám Mistři vybrali je pro nás dobrá nebo ne. A můžu ti říct, Johne, že loučení s vílou nebo elfem je stejně těžké a bolestné jako to, když se vy loučíte se svými blízkými." Po té, co Ester ukončila své vyprávění, tak se John zamyslel nad tím, co mu říkala a potom pokračoval.

"To co jsi mi říkala je opravdu zajímavé, Ester. Nevěděl jsem, že i vy z tohoto místa odcházíte. Je to pro mne úplně nové."

"To chápu.", přisvědčila Ester.

"A jak vlastně takový odchod bytosti z Elavie vypadá?".

"To je těžké říct, Johne.", odpověděla Ester a než se John stačil zeptat na to proč, tak Ester pokračovala.

"Víš, Johne, abys tenhle akt pochopil, tak bys musel být u jeho průběhu. Jen tak můžeš zjistit, co to pro nás znamená.", řekla Ester a pomalu vstala od stolu. Zamířila k posteli, čímž Johnovi naznačila, že by šla ráda spát. Když se tedy John zeptal na to, kde bude spát, tak Ester mávla rukou do prostoru, kde se z ničeho nic objevilo pohodlné lůžko, které odpovídalo Johnově výšce. Johna to, co právě viděl, už nijak nepřekvapilo. Ale to ještě nebylo všechno. Jakmile totiž Ester vytvořila ze své aury lůžko, tak se otočila k Johnovi a natáhla před něj ruku, na které se znovu objevila ona zvláštní záře, již po prvé spatřil tehdy, když Ester připravovala pití. Než se John stačil zeptat na to co se děje, tak viděl, že se na ještě před chvílí prázdné dlani objevil zlatý řetízek. Po té, co Ester provedla tohle podivné kouzlo se svojí aurou, se na Johna s úsměvem podívala a řekla.

"Ještě jednou ti děkuji za to, že jsem se mohla s tebou seznámit, Johne. A proto bych byla moc ráda, kdyby sis ode mne vzal tento malý dárek.". A po té Johnovi řetízek podala. John jej s díky od Ester přijal a pověsil si ho na krk. Byl skutečně nádherný. Jeho kamínek byl přesně v barvě Esteřiny aury a řetízek Johna na krku příjemně hřál. Po té konečně oba ulehli do svých postelí a oddali se slastnému snění.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 1. května 2008 v 19:56 | Reagovat

Ahoj, právě jsem tě objevila a tvůj blog... je něco vážně zvláštního. Úplně nejdřív jsem si přečetla, cos napsal... Pokud právě začínáš, je to úchvatný. Moc se mi líbí, jak píšeš. Upřímně, moc lidí, co by dokázali psát správně, jak gramaticky, tak slohově, není. Já se mezi ně neřadím, ale myslím, že bych to dokázala... Ale když píšu v ich-formě, tak mám radši pohodlnější způsob vyjadřování.

No, prostě se mi líbí tvůj blog. Fotky jsou moc pěkné, i když nepochybuji, že některé z nich jsou z photoshopu... Prostě krása. Doufám, že brzy přidáš další kapitolku...:-)

2 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 1. května 2008 v 19:58 | Reagovat

A ještě jsem zapomněla - zkus si změnit layout, tenhle je takovej splácanej dohromady... Dost barev mi přijde, že spolu kontrastují...

3 Polgara Polgara | Web | 1. května 2008 v 21:03 | Reagovat

Já jenom užasle zírám, jak už psala Nuo, je to borně napsané a máš můj obdiv. Kapitola je čtivá, dlouhá.

4 Bigbiz Bigbiz | Web | 1. května 2008 v 21:36 | Reagovat

Děkuji za pochvalu. Nečekal jsem, že se to bude tak líbit. Dá se říct, že je to moje první opravdová povídka a dal jsem si na ní dost záležet. Jinak s tím layoutem zkusím něco udělat, to samozřejmě. Teď jsem si tam dal nějaké nové obrázky a taky jsem zjistil, že to chce ještě nějaké úpravy. Jo a k těm fotkám. Kdysi mi je mailem poslala moje sestřenice, a když jsem si udělal blog, tak mne napadlo, že bych je sem mohl dát, protože se mi líbily. A s těmi chybami mi dost pomohl Word, protože když jsem to psal, tak tam bylo chyb jak naseto. Špatně umístěná interpunkční znaménka a nějaké překlepy. Ovšem nepomohl mi jen Word, ale především vaše glosy.

5 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 3. května 2008 v 9:10 | Reagovat

Jo, ještě něco - zkus použít perex. Tím zlepšíš orientaci na hlavní stránce Tvého blogu... Je to na tý lištičce, když píšeš článek. Musíš si kliknout tam, kde ho chceš mít a pak na perex - taková vodorovná čárka, taky se to tak jmenuje, pak to zase ulož a bude to fakt dobrý:-D (Pokud jsi nepochopil, nevadí, kdyžtak to někde seženeš... Ve vyhledávači, myslim.:-D)

6 Bigbiz Bigbiz | Web | 3. května 2008 v 10:58 | Reagovat

Díky. Taky mně to napadlo, ale nevěděl jsem, jak se to dělá.

7 Farewellka Farewellka | 5. května 2008 v 19:39 | Reagovat

teda smekám! to je něco úplně jinýho než Harry Potter a největší pytlovina :) paráda.

8 Bigbiz Bigbiz | Web | 5. května 2008 v 20:50 | Reagovat

Díky moc. Ale on se i Harry Potter dá napsat pěkně. Jen se tomu musí věnovcat čas a nepsat dvě kapitoly týdně jak někdo. Pak jsou ty povídky dobré. A to platí samozřejmě o všem. Ne jen o HP.

9 Farewellka Farewellka | 5. května 2008 v 21:02 | Reagovat

hmm možná se i HP dá napsat pěkně,ale podle mě není dobrý psát podle předlohy někoho jinýho,protože to potom ani nemůže bejt tak dobrý jako právě ta předloha,ne?

10 Bigbiz Bigbiz | Web | 6. května 2008 v 16:10 | Reagovat

To asi ne. A možná proto je úřoveň české fanfikce dost mizerná.

11 Farewellka Farewellka | 6. května 2008 v 18:11 | Reagovat

úroveň ČEHO? promiň,ale jsem moc vymatlaná na to abych pochopila slovo fanfikce,přispěj mýmu mozku nějakým vysvětlením :)

12 Bigbiz Bigbiz | Web | 6. května 2008 v 18:24 | Reagovat

Fanfikce je vlastně to, že pokračuješ v něčem, co už někdo napsal a bylo to populární. Příběh si můžeš vymyslet, jaký chceš, ale musíš se držet charakteru postav. Podívej se třeba na Polgara.bloguje.cz a tam máš dobré povídky o Harry Potterovi a spoustu odkazů na stránky, které se právě fanfikcí zabývají. Jae to docela pěkné čtení, ale autor musí mít talent. No  atřeba špatná fanfikce je u Lylien.

13 Farewellka Farewellka | 6. května 2008 v 18:45 | Reagovat

díky :)

14 Farewellka Farewellka | 6. května 2008 v 19:02 | Reagovat

jo,  Polgara píše pěkně,ale stejně jsem přesvědčená,že nejlepší je vymyslet si svůj svět a svý postavy. potom člověk má i víc volnosti v tom vymýšlení příběhu,ne?

15 Bigbiz Bigbiz | Web | 6. května 2008 v 20:19 | Reagovat

Já si to taky myslím.

16 Tiny tot Tiny tot | Web | 19. června 2008 v 17:42 | Reagovat

ten příběh je hodně zajímavý,rozhodně má něco do sebe=)..už se těším na další část...jinak pěknej blog..=)

17 Bigbiz Bigbiz | Web | 19. června 2008 v 20:06 | Reagovat

Moc děkuji. Pokračování bude, ale před pár dny se mi sesypal počítač a musel se přeinstalovávat. Takže se ztratilo i pokračování povídky.

18 Bigbiz Bigbiz | Web | 19. června 2008 v 20:07 | Reagovat

Ale neboj, budu se snažit, aby tu bylo co nejdřív.

19 Tiny tot Tiny tot | Web | 9. července 2008 v 22:09 | Reagovat

okééj..už se těším=)

20 luckily luckily | Web | 15. července 2008 v 17:31 | Reagovat

no, můj vkus to zrovna není.. já radši HP, to jistě víš, ale je to dobré, je to zase něco jiného...

vážně je to dobrý

21 Keira Fey Keira Fey | E-mail | Web | 16. července 2008 v 10:39 | Reagovat

^^ Vskutku zajímavá myšlenka. Je to originální, neomráčila mě hromada pravopisných chyb jako na jiných blozích, takže tomu nemám co vytknout. Moc se mi líbil začátek, kdy John umíral :) to bylo pěkně napsané ;) těším se na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama