.

Kapitola druhá - Zvláštní události

9. srpna 2008 v 19:47 | bigbiz |  Jiný svět
Rád bych chtěl poděkovat Polgaře za pomoc při povídce.

Druhý den, byl už od rána v Elavii čilý ruch. Nebylo divu,
protože se odpoledne měla konat oslava příchodu Mistrů a všechny bytosti byly v plném očekávání. Nejinak tomu bylo u Johna a Ester.
"Jak se těšíš na slavnost, Johne?" Zeptala se už po několikáté Ester.
"Abych řekl pravdu, jsem zvědavý. Hlavně na Mistry a na Vládkyni. Už se těším, až tyhle bytosti konečně uvidím," odpověděl John.
"Já taky. Je sice pravda, že Mistry a Vládkyni vídám každý den, ale i tak se těším. Hlavně na slavnost, protože je to vždy velká událost. A můžu ti říct, že takovou slavnost, jako máme v Elavii, jsi ještě neviděl," řekla Ester a začala si česat vlasy.
"A v čem je výjimečná?" Zeptal se John.
"Uvidíš sám, Johne. Nemohu ti to tak říct. Naše slavnosti musíš vidět, abys jejich výjimečnost pochopil." Ester se na sebe podívala do zrcadla a pokračovala. "A navíc se tentokrát podílím i na přípravách."
"Vážně, a jak?" zeptal se John.
"Budu dnes s vílami připravovat různé občerstvení," řekla Ester s notnou dávkou hrdosti v hlase. "Takže bychom měli už pomalu jít. Příprava občerstvení nějakou chvíli trvá a budeme rády, abychom to stihly udělat včas. Tak bychom už měli vyrazit." S těmito slovy Ester otevřela dveře a spolu s Johnem se vydali k Vílímu háji, kde se měla konat slavnost. Když dorazili na místo, tak John spatřil několik víl, které stály u stolků. Ester se k nim tedy připojila, a jakmile vytvořila ze své aury stolek, tak se najednou před každou z nich objevila velká mísa.
Když bylo vše připraveno, tak víly položily ruce na svůj stolek a aura každé z nich, začala oslnivě zářit. John si sedl pod nejbližší strom a fascinovaně hleděl na to, co se před ním odehrávalo. Na, ještě před chvílí prázdných stolcích, se začalo objevovat cosi, co Johnovi připomínalo koláče. Pokaždé, když byl koláč hotov, tak se automaticky přemístil do mísy, takže víly mohly v klidu pracovat dál. Postupem času se k pracujícím vílám přidali i skřítci, kteří začali rozmisťovat své stolky a na ně dodávali karafy s nějakým nápojem červené barvy. Když to John viděl, tak tyhle bytosti, obdivoval čím dál tím víc. Při přípravách nebyl vidět chaos, jako tomu bylo třeba ve Světě živých, ale byla vidět sehranost všech bytostí, které věděly, co mají dělat, aniž by jim musel kdokoliv něco říkat. John by rád s přípravami nějak pomohl, ale vůbec nevěděl jak. Nebavilo ho totiž jen tak nečině přihlížet. Ovšem aby mohl pomáhat s přípravami slavnosti, tak by musel ovládat zdejší magii. Za malou chvíli John ucítil, jak ho někdo chytil prudce za rameno. Celý vyděšený se otočil za zdrojem toho vyrušení a uviděl tři elfy, jak se na něj dívají.
" A podívejme, koho to tu máme.", řekl svým společníkům jeden z elfů, načež se jeho dva přátelé dali do hlasitého smíchu.
"Tady si asi někdo myslí, že je vládcem Elavie, co?"
"Jak to myslíte, pane?", zeptal se zaskočený John.
"Aby bylo jasno," pokračoval elf. "Tady na nějaké nic nedělání nejsme zvědaví. Takže do práce!" zavelel elf. John sklopil hlavu a odpověděl:
"Omlouvám se, ale včera jsem přišel ze Světa živých a zdejší magii bohužel zatím neovládám."
"Aha, tak pán přišel ze Světa živých. Slyšeli jste to, bratři?" zvolal elf a jeho společníci se opět začali smát. "Tak to musíme našeho nového obyvatele přivítat, jak se patří, souhlasíte?"
" Ano, Barkusi." zvolali ostatní dva elfové a vzápětí Johna chytili každý, za jednu ruku a táhli ho do zadní části Vílího háje. Dorazili doprostřed louky, kde elf, kterému říkali Barkus, mávnutím ruky vytvořil stolek i se čtyřmi židlemi, a vybídl Johna, aby se posadil. Když tak učinili, začali se bavit mezi sebou a Johna si moc nevšímali. Nevadilo mu to. Aspoň měl čas si je prohlédnout. Všichni byli menšího vzrůstu, ale zato byli mnohem silnější, než John. Jejich vlasy byly tmavé. Jak si stačil povšimnout, tak Barkus měl v téhle společnosti hlavní slovo a jeho dva přátelé mu jen přizvukovali.
"Tak, kdepak je Bergin s tou svoji bandou?" zvolal Barkus.
Sotva to dořekl, tak se u jejich stolku objevili tři skřítci. Všichni měli na sobě červené kalhoty a zelený kabátek. Svoji výškou, dosahovali čtyřem bytostem stěží po lýtka.
"To je dost, že ses objevil, Bergine," ozval se další z trojice elfů a Johnovi připadalo, že si skřítky měří pohrdavým pohledem.
"Copak, si pánové ráčí přát?" promluvil jeden ze skřítků skřehotavým hlasem.
"Co, kdybys obětoval trochu své aury, Bergine a se svými přáteli připravil to vaše vyhlášené skřítčí víno," odpověděl poněkud povýšeně Barkus. Bergin se, se svými přáteli tedy nepatrně vzdálil a John mohl vidět skřítky v pilné práci. Všichni tři stáli v kruhu a svýma drobnýma ručkama vytvářeli skřítčí víno. Mezitím, co skřítci pracovali, tak se slova ujal opět Barkus.
"Podívejte se na ty ubožáky. Nic jiného, než připravovat víno neumí. Vůbec nechápu, proč Vládkyně tuhle bandu neschopných hlupáků v Elavii toleruje. Já, kdybych byl vládcem Elavie, tak…"
"Kdybys byl vládcem Elavie," ozvalo se náhle za Barkusem. "Tak bych se raději vrátil do Světa živých. A myslím, že bych nebyl sám." Barkus se obrátil na nově příchozího. Byl to rovněž elf, ale na rozdíl od něho a jeho kumpánů měl plavé vlasy a na krku měl řetízek s modrým kamenem. Změřil si osazenstvo poněkud znechuceným pohledem, a pak pokračoval. "Pro Elavii je velké štěstí, že jejím vládcem nemůže být jen tak někdo, Barkusi. Jak by totiž tahle krásná země dopadla pod tvojí vládou, si ani nechci představovat. Celé dny byste akorát pili víno, hráli karty a hráli byste si na velké pány." Barkus se proti tomu chtěl ohradit, ale elf ho přerušil. "Vsadím se, že by to tady za pár měsíců vypadalo, jak na Borganu. Vy tři si o sobě myslíte, jak jste dobří, když se povyšujete nad živé a ze skřítků si děláte otroky, že?"
"My jsme to nemysleli nijak zle, Arture. My jsme jen chtěli-…"
"Někomu ukázat, jací jste hlupáci co, Barkusi?" přerušil ho opět ten, kterému Barkus říkal Arture. "Nedívejte se tak na mě. Celá Elavie si to myslí. Kdybyste raději místo toho poflakování radši pomohli na slavnosti, tak uděláte líp.", dokončil svou řeč Artur a elfové se za tichých protestů zvedli ze židlí a zamířili na slavnost. Po té, co odešli, Artur přistoupil k Johnovi a podával mu ruku.
"Vítej, já jsem Artur. Omlouvám se za Barkuse a ty jeho dva kamarády." Při slově kamarády Johnovi připadalo, že z Arturova hlasu slyší sarkasmus. " Oni nejsou vyloženě zlí, ale Barkus se strašně rád vytahuje. A ti jeho přátelé, ho v tom podporují."
"Ne, to bylo v pořádku. O nic nešlo" řekl John, když v tom se u nich objevili skřítkové.
"Smět Bergin položit karafu na stůl?" zeptal se Bergin poněkud zvláštním jazykem.
"To víš, že můžeš, Bergine. A nechtěl by sis připít s naším novým obyvatelem?" usmál se Artur, ale skřítkova reakce obě bytosti, tedy zvláště Johna překvapila.
"Bergin nebude pít víno s někým, kdo si myslet, že skřítci být hlupáci a patřit na Borgan." vypískl Bergin a jeho dva společníci na to odpovídali horlivým pokyvováním hlavou. Skřítek potom přišel ke stolku, položil na ni malou karafu s vínem, a pak se svými společníky rychle odešel. Když byla karafa na stole, tak si John všimnul, že se začala zvětšovat, až byla stejná, jako karafy, které John viděl na přípravě slavnosti. Elf tedy vytvořil dvě sklenice, do kterých nalil víno, a pak jednu z nich Johnovi podal.
"Mohl bys mi prosím vysvětlit, co se těm skřítkům stalo, že byli tak podráždění?", zeptal se John a napil se ze své číše. Víno bylo velmi dobré.
"Víš, skřítci jsou zvláštní tvorové.", odpověděl Artur a protáhl se na židli. "Mají strašně zvláštní vnímání. Soudí bytosti na první pohled a ty jsi jim bohužel nepadl do oka."
"A proč?"
"To je jednoduché. Viděli tě s Barkusem a jeho přáteli a už si myslí, že jsi stejný, jako oni. Myslí si, že je taky považuješ za neschopné hlupáky."
"Ale to není pravda!", ohradil se John.
"Mě to neříkej. Já to vím, ale oni si to myslí. Ale kdybys tady seděl s nějakou vílou, nebo Mistrem, tak tě budou uznávat. Ale bohužel jsi tu seděl s Barkusem."
"Ale já za to nemůžu, že mě sem Barkus a ti dva přitáhli.", John dopil svoje víno a pokračoval. "Díval jsem se jen na přípravu slavností a Barkus za mnou pak přišel s tím, abych něco dělal. A když jsem mu řekl, že jsem přišel včera ze Světa živých, tak mne popadli a dovedli mně sem."
"To je pro Barkuse typické. Strašit nové bytosti a hrát si před nimi na velkého pána. Ve skutečnosti je to jen obyčejný elf, který zde nemá žádné slovo. Kdyby tak věděl, co si o něm ostatní bytosti myslí, nevyskakoval by si." Artur se na chvíli odmlčel, a pak pokračoval. "Všichni si o něm myslí, že je lenoch a budižkničemu. Dokonce sami Mistři a Vládkyně si nebyli do poslední chvíle jistí, jestli má jít sem. A nebýt naší Vládkyně, která se za Barkuse u Mistrů přimluvila, tak by teď byl na Borganu. Říkali jsme mu to už tolikrát, ale Barkus si z toho nic nedělá. Stačí mu, že je v Elavii, ale obávám se, že po konci jeho další návštěvy ve Světě živých, stejně skončí na Borganu." Artur domluvil a to byla příležitost pro Johna, aby se jej ještě na něco zeptal.
"Arture, a proč vlastně Barkus považuje skřítky za hlupáky?"
"Víš, je to kvůli jejich řeči a jejich zvykům. Abych ti to vysvětlil, tak skřítci občas podnikají výpravy do Světa živých, kde straší zlé lidi a občas jim kradou i věci. Nikomu z nás se to nelíbí, ale neříkáme jim to. Je to jejich zvyk a jsou neradi, když se někdo o jejich zvycích vyjadřuje špatně. Ale zase na druhou stranu díky nim víme o živých tolik, že jsme schopni naplňovat různé potřeby hlavně nových bytostí, které sem přijdou.
"A jak?" zeptal se John.
"To je jednoduché. Díky skřítkům bydlíme v domcích, pijeme ze sklenic a sedíme u stolu. Dřív totiž obyvatelé Elavie žili jen v přírodě a to se některým obyvatelům, kteří byli zvyklí na některé vymoženosti Světa živých, moc nelíbilo.
"To je zajímavé. Myslel jsem, že takhle zdejší obyvatelé žijí odjakživa."
"Ale vůbec ne. To všechno jsme se museli naučit vyrábět. A jelikož je pro nás nepohodlné navštěvovat skřítky v jejich doupatech, tak jsme museli v Severní Elavii postavit muzeum Světa živých, kam jsme některé věci přemístili."
"Vy tady máte i muzeum?" zeptal se zaskočený John.
"Ano, a až bude čas, tak tě tam rád zavedu," odpověděl Artur a pokračoval. "A to není všechno. Skřítci píší o Světě živých kroniky, které jsou v muzeu rovněž uschovány. Tak víme o všem, co se tam za poslední dobu odehrálo. Ovšem tohle Barkus nevidí. Dívá se jen na to, jak mluví a to mu stačí." dopověděl Artur a pomalu vstal od stolu. John tedy také vstal a oba zamířili na slavnost.

Když dorazili, tak John viděl, že je už vše připraveno k zahájení slavnosti. Stála tady velká dřevěná tribuna, na které seděli převážně elfové. Víly postávali kousek dál, v hloučku a o něčem živě debatovaly. Když si Ester, Johna a jeho společníka všimla, tak se s omluvou oddělila od skupinky víl a zamířila rovnou k nim.
"Vítejte, vidím, Johne, že ses stačil seznámit s Arturem."
"I já tě zdravím, Ester. Nebýt Barkuse a toho, že zase urážel skřítky, tak bych se s naším novým obyvatelem nesetkal." John si všimnul, že po vyslovení elfova jména po Esteřině tváři přelétl stín.
"Takže jsi viděl i skřítky, Johne? Jsou docela roztomilí. Mám je moc ráda. Hlavně Bergina."
"Právě s Berginem jsem měl menší konflikt," odvětil John. "Seděl jsem u stolu s Barkusem a ještě dvěma elfy, a on si hned myslel, že mám stejný názor na skřítky, jako oni."
"Oni za to nemohou, Johne. Už jsou takoví. A já se jim ani nedivím. Zvlášť po tom, jak se k nim Barkus, Mart a Aldor chovají."
"Já vím, Artur mi všechno říkal," přisvědčil John.
"No, tak já vás nebudu rušit. Jsem rád, že jsem tě poznal, Johne." řekl Artur, potřásl si s Johnem rukou a zamířil ke skupince elfů, kteří právě dorazili. Sotva Artur odešel, tak John zpozoroval, že se najednou uprostřed Vílího háje objevil portál a z něj začali vystupovat ti, na které všichni obyvatelé toužebně čekali, Mistři. Bylo jich sedm a všichni byli oblečeni v pestrobarevných tógách, a každý měl na krku stejný řetízek s modrým kamenem, jaký viděl u Artura.
"To je znak Elavie.", vysvětlovala Johnovi Ester. "Nosí ho všichni, kdo mají v Elavii nějakou funkci. Kromě Mistrů a Vládkyně jej ještě nosí Vysocí elfové, kteří mají úlohu strážců. Ale jelikož není co hlídat, tak je to spíš symbolické znamení jejich původní hodnosti." Když Ester domluvila, tak se jí John chtěl zeptat na to, proč nedorazila Vládkyně. Než ale stačil svou otázku položit, spatřil jednoho z Mistrů, jak se k nim blíží. Byl to vysoký muž s krátkými prošedivělými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Na sobě měl tógu tmavomodré barvy a John z něj cítil neskutečné charisma.
"Vítej zase mezi námi, Philo." Pozdravila příchozího Mistra Ester a potřásla si s ním rukou. "Jak bylo v horách?"
"Zdravím tě, Ester. V horách bylo moc dobře. Měli jsme si s ostatními Mistry hodně co povídat." usmál se Mistr Philo a po té se obrátil směrem k Johnovi.
"Ach, já tady mluvím a úplně jsem zapomněl přivítat našeho nového obyvatele. Vítej v Elavii, Johne."
"D-dobrý den, Mistře Philo," vykoktal ze sebe John a chystal se Mistrovi poklonit. Ten jej však zadržel, a pak se obrátil k Ester.
"Mohu vědět, co jsi Johnovi o nás řekla, Ester?" zeptal se Mistr Philo.
"Neřekla jsem mu skoro nic. Nejspíš má ale ještě zažité zvyky ze Světa živých." odpověděla Ester.
"Ach tak. Tedy bychom měli Johna vyvést z omylu. Tady se nám klanět nemusíš. Tady jsme si totiž všichni rovni. Ale kdybys byl na Borganu, tak by ses tamějšímu vládci musel klanět velmi často. Potrpí si na to," řekl s úsměvem Philo.
"Philo, a kde jste nechali Vládkyni?" zeptala se Ester.
"Vládkyně se vám omlouvá, ale rozhodla se ještě dnešní den strávit
v horách, aby se tam mohla v klidu věnovat meditaci," odpověděl víle Philo. "Mám vám od ní vyřídit srdečné pozdravy."
"Tak jí vyřiď, že ji taky pozdravujeme," řekla Ester a Philo se ještě jednou obrátil směrem k Johnovi.
"A pro tebe, Johne, mám od Vládkyně osobní vzkaz.", řekl Philo a vzápětí položil na jeho čelo svoji dlaň. Než se stačil John Mistra zeptat, co to má znamenat, tak najednou celý ztuhl a zároveň cítil, jak se ho zmocňuje podivné brnění. Ovšem to, co následovalo potom, ho vyděsilo snad ještě víc, než cokoliv jiného. V jeho hlavě se totiž ozval jakýsi tichý hlas, který pravil.
"Přichází náš čas. Nebude to dlouho trvat a stanete se našimi otroky. Jednoho dne vás Temnota pohltí a vy budete patřit nám." Poté Philo z Johnova čela dlaň sundal.
"Tak co, co ti vzkazovala Vládkyně?" ptala se nedočkavě Ester.
"Já nevím", odpověděl poněkud zaraženě John. "Vůbec tomu vzkazu nerozumím."
"Copak, Johne. Že by Vládkyně mluvila elfsky?" zeptal se Philo, chytil Johnovu ruku a přiložil si ji na čelo. John se při tom na Mistra díval a po chvíli viděl, že Philo najednou celý zbledl. Když si sundal Johnovu ruku z čela, tak jeho dobrá nálada byla ta tam.
Rozechvělým hlasem požádal obě bytosti, aby se vydali do Esteřina domku a počkali tam na něj. Víla se snažila zjistit, co Phila tak rozrušilo, ale on ji odbyl s tím, že se vše dozví, až budou v bezpečí jejího domku. Ester tedy vzala Johna za ruku a oba odešli ze slavnosti.

"Copak se stalo, Johne? Ještě nikdy jsem neviděla Phila
tak rozrušeného." ptala se Ester.
"Já nevím.", odpověděl John. "Ten vzkaz byl strašně divný."
"Jak divný?" naléhala Ester. John nevěděl, jestli má Ester odpovědět, ale v tom spatřil vílin domek, do kterého hned zamířili.
"Neodpověděl jsi mi. Jak divný ten vzkaz byl?" znovu se zeptala Ester, jakmile zavřela dveře.
"Byl prostě divný. Sám to nechápu", odvětil John a sedl si na židli. Po chvíli najednou uslyšel, jak se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Mistr Philo.
"Konečně jsi tady. Mohl bys mi říct, co měl znamenat ten vzkaz?" zeptala se podrážděně Ester.
"Je to velmi zvláštní. Sám nevím, co to má znamenat, ale jedno vím jistě," Philo se odmlčel a pak pokračoval.
"Ten vzkaz nebyl od Vládkyně."
"A od koho tedy?" Ester přímo hořela nedočkavostí a přecházela po místnosti sem a tam.
"Ten vzkaz byl z Borganu." Tato krátká Philova věta měla na obě bytosti stejný účinek, jako výstřel z pistole.

Po chvíli ticha se jako první vzpamatovala Ester, když pravila.
"A víš jistě, že ten vzkaz je z Borganu, Philo?"
"Obávám se, že to vím zcela jistě," odpověděl Mistr. "Už jsem nařídil Arturovi, aby s ostatními Vysokými elfy pročesával Elavii a hned, jak něco objeví, tak přijde sem a dá mi vědět." Sotva to Philo dořekl, tak se opět otevřely dveře a dovnitř vstoupil Artur spolu s Barkusem.
"Tak co, máte něco?", zeptal se jich Philo.
"Ano," Artur si prohrábl vlasy a pokračoval. "Kousek od brány vedoucí na Borgan jsme objevili dvě aury."
"A komu patří ty aury?" zeptal se Philo.
"Jedna z nich patří Berginovi a ta druhá patří nějakému Borgovi."
"Ale jak to, že se vůbec nějakému Borgovi podařilo proniknout na Elavii?" zeptala se Ester.
"Vsadím se, že ten hlupák Bergin ho považoval za nějakého nového obyvatele, a klidně ho provedl celou Elavií," ozval se do té doby mlčící Barkus. Philo jeho pohrdlivý tón nechal bez povšimnutí a obrátil se na Artura.
"Prosím tě, Arture. Jdi do Vílího háje a přiveď Bergina. Raději použij portál. Chci totiž s Berginem hovořit co nejdřív." požádal Artura Mistr a ten tak učinil. Asi tak po minutě se objevil i s překvapeným skřítkem.
"Copak si žádá Mistr Philo?" zeptal se Bergin, jakmile Artur odstranil portál.
"Spáchal jsi něco, za co ty a tvoji bratři skončí na Borganu." Pronesl posměšně Barkus.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama