.

Kapitola šestá

16. listopadu 2010 v 18:08 | bigbiz |  Budoucnost světa
více pod perexem

Malý Patrik seděl doma před televizí a snažil se sledovat pohádku, kterou tam právě dávali. Ale moc mu to nešlo. Ne snad, že by byla pohádka nějak nudná. Byla dobrá, ale Patrikovi už asi hodinu vrtalo hlavou to, co mu řekli jeho rodiče, kteří byli na společném setkání lidí, jež věřili v Pána stejně tak, jako oni. Už když Patrika vyzvedávali od kamaráda, kde byl v době shromáždění, byli plni očekávání. Patrik to sice neuměl ještě definovat, ale jak si pomyslel, tvářili se úplně stejně, jako on, když mu a jeho spolužákům paní učitelka vyprávěla pohádky o dávných čarodějích, kteří bojovali s různými příšerami, anebo když jim vyprávěla příběhy o vílách a elfech, jež údajně měli pomáhat stromům a rostlinám k tomu, aby dobře rostli. Tyto příběhy ho fascinovaly a on často v představách prožíval svá dobrodružství, ve kterých vystupoval buď jako čaroděj, nebo jeden z elfů. Byl rozrušený stejně tak, jako teď jeho rodiče.
"Mami, co se vám s tátou stalo?" zeptal se opatrně Patrik. "Pan pastor vám taky vyprávěl příběhy, jako nám vypráví naše paní učitelka?"
"Ano vyprávěl," odpověděla matka. "Pán má pro nás úkol, který musíme splnit."
"A jaký je to úkol? Něco, jako domácí úkol, který dostáváme ve škole?" Jeho matka si uhladila své světlé vlasy a přemýšlela, jak Patrikovi říct, jaký úkol to je. Pastor jim totiž řekl, že mu Pán vyjevil, že jestli chtějí přispět k porážce démonů, musí se vydat za nimi. Ale jak, to Markéta netušila. Nejspíš Pán a jeho andělé mají svůj způsob, jak je poslat mezi démony tak, aby byli v bezpečí a nic zlého se jim nestalo. Řekla to tedy Patrikovi, jenž vyskočil ze země, na které dosud seděl a zvolal
"Takže to půjdeme do světa, o kterém nám vypráví naše paní učitelka? A jsou tam čarodějové, mami? A co víly, jsou tam i víly a elfové?" Patrik by se ptal dál, ale Markéta ho dost rázně přerušila.
"Jsou tam jen démoni. Kolikrát ti mám říkat, že v těch příbězích, o kterých vám vypráví vaše učitelka, jsou jen démoni! Ale naštěstí je tam i Pán a až ho uvidíš, tak poznáš, že s tátou mluvíme pravdu a ta učitelka jen lže."
"Ale ty bytosti nejsou špatné, mami," nedal se odbýt Patrik. "Třeba u tebe v květináči žije víla Ellie a ta je moc hodná."
"Mlč a jdi do svého pokoje!" zakřičela Markéta. "Takovéhle věci už nechci poslouchat. Však počkej, tam poznáš pravdu." Patrik se už dál nechtěl hádat a raději zalezl do svého pokoje.
"A nejsou to démoni." Řekl si v duchu, když osaměl.
"Copak Patrika ještě ty věci o démonech neopustily?" zeptal se Markétin manžel Jiří, když nesl oběma ke stolu v kuchyni šálek kávy.
"Bohužel ne," povzdechla si Markéta. "Pořád mluví o tom, že démoni jsou hodní. Modlím se každý den k Pánu, aby Patrika osvobodil od Satana, ale je to těžké." Jiří pomalu přistoupil ke své ženě a vzal její hlavu do náručí.
"Nediv se, že je to těžké, když ve škole mají učitelku, která jim vypráví o démonech a tváří se, jako že to jsou nejlepší stvoření na světě. Ale věřím, že když Patrik našeho Pána uvidí, tak taky pochopí." Jiří se na Markétu povzbudivě usmál a přisedl ke stolu. "A navíc, chtěl jsem ho přihlásit na letní tábor, který pořádá naše společenství, ale tohle se mi zdá lepší. Je vždy účinnější pro poznání pravdy, ty démony vidět, než o nich jen mluvit. Uvidíš, Patrik pochopí."
"A po skončení školního roku ho můžeme přihlásit do jiné školy, kde nebude muset poslouchat takové lži, jaké jim ta učitelka vypráví." přisvědčila Markéta a konečně si začala vychutnávat kávu.
Patrik tiše seděl ve svém pokoji a různými způsoby se snažil zakrýt nervozitu, jež ho postihla po tom, co se dozvěděl. Na jednu stranu byl rád, že pozná ten svět, o kterém hovořila paní učitelka tak přesvědčivě, jako kdyby tam snad byla každý den. Ale na druhou stranu měl obavy z toho, jaký ten Pán ve skutečnosti bude. Něco se mu na tom pořád nezdálo. Proč byli rodiče tak zlí, když jim říkal o Ellie, nebo když se ptal na to, jestli skutečně existují i jiné víly, nebo elfové? Věří přece v Pána a Patrik měl pocit, že když Pán stvořil všechen život, musel stvořit i elfy a víly, nerozuměl tomu.
"Poddej se" Patrik nadskočil. Ten hlas už v hlavě několikrát slyšel a vždy ho dokázal vyděsit.
"Patříš mně."
"Co to je, kdo jsi?" zeptal se se strachem.
"To nic, můj milý, neboj se," promluvil pro změnu ženský hlas. "My tě ochráníme."
"Kdo jste?" zeptal se s obavou Patrik.
"Já jsem anděl, Patriku." Odpověděl ženský hlas.
"Anděl?" Patrik nechápal. "A odkud znáš moje jméno?"
"Tvé jméno znají všichni, Patriku." Odpověděla žena anděl.
"A jak se jmenuješ ty? A kdo to jsou všichni?"
"Nemám jméno, jsem jen anděl. To lidé nám dávají jména. Třeba můj přítel, který je v našem světě, mi dal jméno Ravena."
"A jaký je váš svět?" zeptal se Patrik.
"Znáš ho, můj milý. Copak ti o něm nevypráví vaše paní učitelka?" odpověděla Ravena se smíchem.
"To je ten svět, ve kterém se máme setkat s Pánem, a o kterém tvrdí maminka, že tam jsou démoni?"
"Ano, ten," přisvědčila Ravena. "Ale ne všechno je takové, jak se zdá."
"Jak to myslíš?"
"To se dozvíš časem. Nemůžu ti zatím nic říct."
"A kde jsi?" zeptal se Patrik. "Proč tě nevidím, ale jen slyším?"
"Zkus zavřít oči a rozhlédni se kolem sebe. Uvidíš mě." Patrik sice nechápal, jak někdo může vidět se zavřenýma očima, ale přesto to zkusil. Zavřel oči a jak předpokládal, tak chvíli neviděl nic. Ale pak se k jeho úžasu začal objevovat jeho pokoj. Sice slabě, ale i tak mohl chlapec rozeznávat jednotlivé věci. Postel, poličku s knížkami, školní brašnu a další věci. Když pootočil hlavou doleva, tak spatřil vysokou ženu v dlouhých bílých šatech a s dlouhými hnědými vlnitými vlasy, jak se na něj usmívá.
"To jsi ty, Raveno?" zeptal se Patrik celý překvapený.
"To jsem já." Odpověděla Ravena s úsměvem a pohladila ho po vlasech.
"Patriku, pojď jíst!" zavolala matka, čímž přerušila Patrikův rozhovor s tou pro něj zatím neznámou, ale přátelskou bytostí. Vešel tedy do kuchyně, posadil se ke stolu a napadlo ho, že by mohl zase zkusit tu věc, kterou ho Ravena naučila. Zavřel oči a po chvíli, když se za nimi objevil obraz kuchyně, se začal rozhlížet kolem. V celé kuchyni žádný anděl nebyl, ale když se podíval na maminku, tak leknutím málem spadl ze židle. Za krkem jí totiž ležela přisátá chobotnice, jejíž černá slizká chapadla se ovíjela kolem matčina těla a občas se nějaké chapadlo pokoušelo dosáhnout k Patrikovi.
"Co to děláš, Patriku a proč máš zavřené oči?" zeptal se jeho otec, vedle kterého Patrik viděl pro změnu stát obrovského šedivého lva s černou hřívou, jež na Patrika zařval. To už chlapec nevydržel a utekl z kuchyně zpět do pokoje. Markéta s Jiřím se na sebe podívali, ale nechali tu situaci bez komentáře. Patrikovo chování totiž přisuzovali tomu, že je nervózní ze setkání s Pánem.
Patrik seděl na posteli a celý se chvěl strachem. Něco tak hrozného ještě v životě neviděl. Ty dvě příšery u jeho rodičů vypadaly tak opravdově. Chtěl zavřít oči a přivolat Ravenu, ale neměl k tomu odvahu. Co kdyby byl nějaký démon i u něj v pokoji? Raději se tedy převlékl do pyžama, popřál rodičům dobrou noc a šel spát.
Markéta se probudila, ale ještě nechala oči zavřené. Musela totiž přemýšlet o tom snu, co se jí v noci zdál. Viděla v něm jasné bílé světlo a slyšela hlas Pána, který jí říkal, že až se probudí, tak bude se svojí rodinou v jiném světě. Otevřela tedy oči a hned ji oslepilo ostré sluneční světlo. Promnula si je tedy a posadila se na postel. K jejímu úžasu nespala doma v ložnici, ale ve velkém pokoji, v němž byl zdobený nábytek, a na malém kulatém stolku stály porcelánové sošky zvířat. Pomalu tedy vstala a zamířila k židli, přes niž byly úhledně složené modré šaty. Chtěla si je tedy obléct, když v tom kdosi zaklepal na dveře.
"Dále!" zvolala Markéta a vzápětí se dveře otevřely. V nich stála zhruba šestnáctiletá dívka s dlouhými světlými vlasy, svázanými do copu a v prostých bílých šatech.
"Dobrý den, paní. Jsem Laura a Jeho Veličenstvo král Xaron mne požádal, abych se o vás postarala. A taky mi řekl, že Vás mám zavést do jeho komnat, kde se bude podávat slavnostní snídaně pro uvítání Vaší rodiny." Řekla služebná a nesměle čekala na Markétiny příkazy. Když Markéta Lauru požádala, aby ji tedy připravila, dala se dívka do práce. Nejdřív pomohla Markétě do modrých šatů, které byly skutečně krásné a Markétě slušely. Pak ji Laura vybídla, aby se posadila na židli a začala s úpravou vlasů a nezbytným líčením. Asi tak po hodině Markétě oznámila, že skončila a hned jí podala malé zrcátko, aby se mohla podívat, jak teď vypadá. Když se žena dívala na svoji podobu, tak musela uznat, že Laura je velmi šikovná. Vlasy teď zdobil docela složitý drdol a nalíčená byla, jako od vizážistky. Když Markéta Lauře řekla, že je spokojená, tak se obě vydaly cestou, vedoucí ke královým komnatám. Markéta se dívala po stěnách, vyzdobených obrazy Pána v nejrůznějších situacích a v duchu si řekla, že by bylo dobré se králi zmínit o pár věcech, které s vírou v Pána souvisely. Jen měla trochu strach, jak na to asi Xaron bude reagovat. Aby nějak zakryla svoji vzrůstající nervozitu, tak se chtěla Laury zeptat, za jak dlouho budou v části paláce, kde se komnaty krále nacházely. Cesta jí totiž připadala nekonečně dlouhá. Ale než se stačila služebné zeptat, tak u jedněch dveří spatřila dva urostlé vojáky v tyrkysově modrých uniformách. Obě ženy došly ke dveřím a strážní s mírnou úklonou je otevřeli a naznačili Markétě, že může vstoupit. Když vešla do pokoje, kam byla zavedena, začala se po něm rozhlížet. Byla to obrovská půlkruhová místnost, vyzdobená velmi vkusným luxusním nábytkem. Nechyběla velká zrcadla v rámech z ryzího zlata a dokonce velká bohatě zařízená knihovna. Na zdi u oken pak dominoval celému pokoji obrovský obraz Pána, jak stíná mečem hlavu démonovi. Pak konečně spatřila i samotného krále Xarona. Byl to vysoký muž velmi robustní postavy, kterému na výrazu dodávaly i jeho husté tmavé vlasy a plnovous. Na sobě měl rudý plášť, ušitý z velmi jemného hedvábí, jenž byl po stranách zdoben zlatým vyšíváním. Naproti němu seděl její manžel ve slušivém tmavém obleku a oba se nacházeli ve velmi dobré a přátelské náladě. Jakmile Xaron Markétu spatřil, tak okamžitě vstal ze židle, na které do té doby seděl a vykročil směrem k ní.
"Vítejte v mém panství, paní Markéto." Zvolal Xaron a potřásl si s Markétou rukou. "Jsem poctěn tím, že nám Pán poslal do boje tak výborné lidi, jako jste vy."
"Dobrý den, Vaše Veličenstvo. Jsem taky ráda, že vás poznávám." Odpověděla roztřeseným hlasem Markéta.
"Pro přátele jsem Xaron," řekl král a vedl Markétu k volné židli. "A všichni, kdo věří v Pána, jsou moji přátelé." Všichni tři se zasmáli a Xaron se posadil.
"Po chvíli vstoupil další sluha i s jejich synem, který se na okolní výzdobu díval snad ještě udiveněji, než Markéta. I on si potřásl s Xaronem rukou, ale vypadalo to, že na rozdíl od rodičů, měl Patrik z krále strach. Když už byli všichni na svých místech, začali do místnosti vstupovat sluhové, kteří přinášeli na stůl spoustu nejrůznějšího pečiva, kávu a čaj. Markéta s Jiřím a Xaronem se ihned pustili do jídla. Jen Patrik ještě chvíli váhal a vzal si, až ho k tomu Xaron vybídl.
"Tak jak vám chutná?" zeptal se Xaron a zakousl se do šunky.
"Je to vynikající." Odvětili Markéta s Jiřím a i Patrik se k nim přidal. Když dojedli, tak si dospělí začali povídat o tom, co je sem přivedlo. Xaron je se zájmem poslouchal a pak se se zamyšleným výrazem v obličeji ozval.
"Jsem opravdu rád, že vás Pán poslal právě v tuto těžkou dobu. A jak vidím, udělal to v pravý čas. I když vás to překvapí, tak máme zde taky podobné problémy, jako vy."
"Ano, jak se zdá, tak Satan roztahuje svá chapadla všude." Přisvědčil Jiří.
"Snažíme se lidem ukazovat pravdu, ale oni přesto věří v různé vibrace, anděly, zákony Vesmíru a jiným démonským naukám. A když mluvíme o Pánu, tak nás nikdo nechce slyšet, jako by jim démoni zatemnili mozek." Povzdechla si Markéta a pohodlněji se usadila do křesla.
"Ano, zdá se to tak. To samé mohu potvrdit i já, ale je to horší, než u vás. U vás lidi jen neposlouchají, ale zde jsou oddaní služebníci Pána dokonce zabíjeni." Po Xaronových slovech Jiří s Markétou nadskočili a Patrik krále poslouchal s nastraženýma ušima. Král chvíli počkal a pak pokračoval. "Omlouvám se, že jsem vás tak vylekal. Tohle jsem skutečně neměl v úmyslu. Abych řekl pravdu, až do včerejška byl klid a bylo to stejné, jako u vás. Ovšem před pár dny se z vašeho světa objevili jistí mladí lidé, kteří zamířili do vsi asi tak tři hodiny vzdálené od města. Naši poslové Pána se jich chtěli zeptat, čemu věří a podle potřeby jim ukázat pravdu, ale nedostali k tomu příležitost." Nikdo ani nedutal a tak Xaron pokračoval. "Když poslové k novým lidem promluvili, jeden z nich, aniž by věděl, co po něm chtějí, zaútočil a jednoho z Pánových služebníků na místě zabil." Markéta na Xarona zírala a celá se třásla. "Zbývající tři poslové se chtěli dát na útěk, když v tom se objevil jeden ze Satanových démonů a zabil dalšího."
"To je strašné!" vykřikla Markéta a dala si ruku před pusu.
"Bylo to hrozné." Přisvědčil Xaron. "Když ti dva zjistili, že jsou v nebezpečí, informovali malou vojenskou jednotku, aby ty dva posedlé lidi zajala, ale stalo se ještě něco horšího." Xaron se chvíli odmlčel a pak dramaticky ztišil svůj hlas. "Z ničeho nic se objevili další démoni a jednotku spolu s jedním poslem Pána zlikvidovali."
"A co se stalo s tím posledním poslem?" Zeptal se Jiří. " Říkal jsi, že byli čtyři." Xaron se protáhnul a pak pokračoval.
"Ano správně, byli čtyři a ten poslední skutečně vyvázl živý."
"A kde je ten člověk?" ozval se Patrik, který až do této chvíle mlčel.
"Skutečně Jonathan, jako jediný přežil to běsnění. Právě od něj vím to, co se tam stalo. Byl jsem velmi rád, že je živý a zdravý. Chystal jsem se ho obejmout, když v tom jsem v jeho očích spatřil, že je poznamenán kletbou démona." Xaron se napil vína a zdálo se, jako by hledal správná slova.
"Zarazil jsem se tedy, což byla moje největší chyba." Xaronův hlas se celý chvěl a zdálo se, jako by toho muže, o kterém mluvil, viděl před sebou. "Než jsem se totiž stačil vzpamatovat, Jonathan na mě skočil a začal mě rdousit." Xaron vstal od stolu a začal rychle přecházet po místnosti. "Nemohl jsem dýchat a celý jsem zpanikařil. V tom zoufalství jsem si vzpomněl na dýku, kterou nosím za pasem. Vytáhnul jsem ji tedy a bodnul jsem Jonathana do břicha." Xaron se sesunul zpět na židli a na tváři mu bylo vidět, že se mu o té události těžko hovoří. Chvíli strnule zíral před sebe a pak velmi pomalu a tiše dodal." Když Jonathan padl na zem, tak jsem se ho snažil zachránit. Ale byl už mrtvý." Na všechny lidi v místnosti příběh velmi zapůsobil. Zatímco se bledá Markéta chvěla po celém těle, tak Jiří vzteky zatínal obě ruce v pěst.
"Prokletí démoni," pronesl. "Tohle je pro Satana typické. Čteme knihy jedné spisovatelky, která též věří v Pána a tam je něco takového popsáno velmi dobře."
"Víte, když jsem Jonathana v sebeobraně zabil, tak mě napadlo, že jsem mohl zavolat Pána a ten by z něj toho démona vyhnal. Ale pochopte, byl jsem šokován." Pronesl provinile Xaron.
"Neomlouvej se, králi. Na tvém místě bych se asi choval stejně. Byl jsi v šoku a takové jednání je pochopitelné:" Pronesl na Xaronovu obhajobu Jiří.
"Když to říkáš, příteli, tak je mi hned o něco líp." Odvětil Xaron a jedním hltem vyprázdnil svoji číši s vínem.
"Mohu jít prosím ven?" ozval se najednou Patrik. "Rád bych si prohlédnul ten krásný palác."
"Ale jistěže," zvolal Xaron potěšen tím, že byl aspoň na chvíli odveden od nepříjemných vzpomínek. Vzal ze stolu zlatý zvonec a zazvonil. Vzápětí na to se objevil mladý chlapec v uniformě sluhy.
"Můj host si přeje prohlédnout palác, Thomasi." Prohlásil velitelsky král.
"A přeje si váš host vidět jen část paláce, nebo všechno, včetně královské části?" zeptal se sluha.
"Je to velmi důležitý host. Ať on sám rozhodne, co chce vidět. Tvým úkolem je mu ve všem vyhovět, rozumíš!"
"Ano, Vaše Veličenstvo." Řekl potichu sluha a gestem vyzval Patrika, aby jej následoval. Když se za oběma zavřely dveře, tak se Markéta nervózně rozhlédla po místnosti a pak velmi pomalu začala mluvit.
"Omlouvám se za svoji troufalost, Xarone, ale je tu jistý problém, o kterém s tebou potřebuju mluvit." Král se podrbal na hlavě a zeptal se, o jaký problém se jedná.
"Vážíme si tvé pohostinnosti a víme, že jsi oddaný služebník našeho Pána, ale obávám se, že ses dopustil hříchu."
"Hříchu, jakého hříchu? Snažím se žít tak, abych nehřešil."
"Jde o to, že Pán nám přikazuje už od nepaměti, že zobrazování jeho podoby ať už v podobě plátna, nebo sochy, je hřích. Zobrazováním Pána se totiž dopouštíme modloslužby."
"Modloslužby říkáš?" Xaron se chvíli zamyslel a pak pokračoval. "Ach, vzpomínám si, že v Písmu něco takového opravdu bylo. Jestli je to tak, jak říkáte, nechám všechny obrazy a sochy, na kterých je Pán, ihned odstranit. Byl jsem Jeho velikostí tak zasažen, že jsem podlehl touze mít Ho úplně všude, aby každý viděl Pánovu velikost. Jen doufám, že mi Pán tento hřích odpustí."
"Nebojte se, Xarone," pronesla Markéta. "Pán si je vědom toho, že každý člověk je hříšný, a že se mu kolikrát nepodaří odolat. Plně věřím tomu, že ti Pán odpustí a ty nakonec budeš spasen stejně tak, jako my ostatní, kteří jej následujeme." Jakmile Markéta domluvila, tak Xaron znovu popadl zvonec a po jeho zazvonění se tentokrát objevil jeden ze strážných. Král mu tedy přikázal, aby svolal služebnictvo a společně s dalšími vojáky se postarali o odstranění všech obrazů a soch, kde byl Pán vyobrazen. Na to voják zasalutoval a kvapně odešel z místnosti.
Patrik byl rád, že konečně opustil Xaronovy komnaty. Na rozdíl od jeho rodičů se tam totiž cítil velmi nepříjemně. Všude totiž viděl nejrůznější bytosti, ze kterých mu naskakovala husí kůže. Kromě chobotnice a lva, jež byli u jeho rodičů, ho nejvíc znepokojoval obří pták, sedící na Xaronově krku, který se na Patrika pořád díval tak, jako by se na něj měl každou chvíli vrhnout a roztrhat ho. Ovšem tyhle tři bytosti nebyly to jediné, co viděl. Pořád měl pocit, jako kdyby slyšel spousty hlasů, které neustále opakovaly. "Poddej se, Patříš nám, poddej se, patříš nám" a tak pořád dokola. A když Xaron vyprávěl příběh o tom posedlém muži, který se ho snažil zabít, tak před očima viděl něco úplně jiného. Viděl Xarona, jak si přitáhl mladého muže k sobě a bodnul ho dýkou. A ne jednou, udělal to víckrát. Nevěděl, proč, ale podle těch obrazů, jež měl Patrik před očima, usoudil, že král lže. Chtěl utéct, ale to by se musel nějak zbavit toho sluhy, jenž se ho neustále držel. Ale nejdřív se ho potřeboval zeptat na pár věcí. Zastavil se tedy v půlce chodby a otočil se na mladého chlapce. Thomas bys středně vysoký, sotva osmnáctiletý mladík s krátkými kaštanovými vlasy a hnědýma očima. Když se ovšem podíval kousek za něj, tak spatřil tři anděly, jak kolem sluhy poletovali a vypadali, jako kdyby tvořili jeho stráž.
"Proč se na mě tak díváte, pane?" prolomil Thomas mlčení.
"Jaký je ten král Xaron?" zeptal se místo odpovědi Patrik.
"Jeho Veličenstvo je velmi laskavé a jsme rádi, že je naším králem právě Xaron. Je pod ochranou Pána, a tak se není čeho bát." Patrikovi vzápětí naskočil před očima další obraz. Tentokrát viděl Thomase, jak se krčí v koutě pokoje, ve kterém byl s rodiči před chvílí, Xaron stojí nad ním a kvůli něčemu na něj křičí. Obraz byl ještě živější, než ten o zabití toho muže. Patrik nevěděl, co ty obrazy znamenají a proč se mu ukazují, ale chtěl to zjistit. Rozhodl se tedy zeptat sluhy na to, jak zemřel ten muž, jež byl podle Xarona posedlý a napadl ho.
"Je to určitě tak, jak Jeho Veličenstvo říká. Král Xaron nikdy nelže." Odvětil rychle sluha a vzápětí se před Patrikovýma očima objevil další obraz. Byl v něm Thomas a ještě další sluhové, kteří někam nesli mužovo tělo, a všem se v očích zračil velký strach. Pak ho položili do lesa a rychle utíkali.
Můžu ti říct tajemství, Thomasi?"
"Ano zajisté. Umím udržet tajemství." Patrik si promnul ruce a s obavou v hlase začal Thomasovi vyprávět o těch obrazech, které začal vídat od té doby, co přišli sem. Sluha na něj užasle hleděl a pak ho najednou chytil za ruku a táhnul ho do jedné z postraních chodeb.
"Víte, to co jste viděl, je pravda, Pane. Xaron nám přikázal odnést tělo toho muže do lesa."
"A proč?"
"To nevím, pane" odpověděl Thomas a Patrik spatřil další obrazy. Opět to byl obraz vraždícího Xarona a ještě jeden nový. Tentokrát viděl Thomase na popravišti. Ovšem tyto obrazy se neustále opakovaly. Vražda, popraviště, vražda, popraviště. Řekl to tedy sluhovi a ten se zatvářil, jako kdyby viděl ducha. Celý se roztřásl, rozhlédl se, jestli kolem někdo není a pak tiše promluvil.
"Víte, můj Pane, ale mám strach."
"A z čeho?" zeptal se Patrik.
"Neřeknete to Jeho Veličenstvu, že ne. On by mě jinak dal popravit, kdyby to zjistil, že jsem vám řekl to, co si myslím." Patrikovi to vše náhle došlo.
"Myslíš si, že Xaron toho muže zabil, ale máš strach, že kdybys to někomu řekl, tak by tě popravili, že?" naprosto konsternovaný sluha se vzmohl jen na přikývnutí. Patrik se tedy rozhodl, že změní téma.
"Víš něco o elfech, vílách a čarodějích?" Thomas chvíli přemýšlel a Patrik si uvědomil, že se obrazy zase změnily. Místo vraždy teď viděl malý pokojík, ve kterém byla jen postel a pod ní velmi stará kniha. Ovšem obraz popravy zůstával stejný.
"Víte, pane," sluha se zarazil, jako by nevěděl, co říct. "Kdysi bylo hodně lidí, kteří věřili na tyhle bytosti, ale dnes už víme, že to jsou jen staré legendy a nic takového, jako jsou čarodějové a magie, neexistuje." Patrik se už chtěl zeptat ještě na něco, když si všimnul, že tři andělé kolem Thomase utvořili kruh a zahalili ho do stříbrné záře. Pak Patrik vzhlédl a už věděl, proč. Kolem místa, kde stáli, se najednou začali vynořovat démoni. Vylézali ze zdí, vycházeli ze zavřených dveří a všichni na Patrika cenili své zuby a hleděli na něj rudýma očima. Jakmile to Patrik viděl, tak s křikem vyrazil na hlavní chodbu a instinktivně hledal cestu ven. Utíkal, co mu síly stačily a neustále se rozhlížel za sebe, kde se objevovalo stále více démonů, kteří jej začali pronásledovat. Konečně Patrik uviděl schody a pod nimi dveře, které nejspíš vedly ven z paláce. Rozběhl se tedy po schodech dolů, když v tom málem narazil do staré paní, jež po nich pomalu stoupala.
"Kampak, chlapečku?" zeptala se stařena. Patrik se jí chtěl vyhnout, protože cítil démony už velmi blízko. Žena mu však zatarasila cestu a s úsměvem na tváři se ho ptala dál.
"Ty si fakt myslíš, že před námi utečeš, chlapče?" A s těmito slovy se změnila na obrovského hada, který se začal ovíjet kolem Patrikových nohou. A zároveň s tím Patrik slyšel odporný syčivý hlas.
"Poddej se, Patříš nám."
"Prosím pomoc." Patrik už nevěděl, kudy kam. Byl v pasti.
"Přikazuji ti jménem Pán, nech toho chlapce být" Ozval se najednou milý mužský hlas, který Patrik ještě neslyšel. Had vztekle zasyčel a zůstával dál na schodech.
"Přikazuji ti jménem Pán, nech toho chlapce být!" Had ještě jednou zasyčel a pak se stáhnul. Patrik naprosto vysílený stál na schodech a nemohl uvěřit svému štěstí. Myslel si, že mu ten démon něco udělá a najednou byl pryč.
"Děkuju ti." Řekl Patrik po tom, co se trochu vzpamatoval.
"Není zač, můj milý. Když jsi s Pánem, tak se ti nemůže nic stát." odpověděl neznámý hlas.
"A ty mě před těmi démony ochráníš?" zeptal se znovu Patrik.
"Ano, ochráním tě. Jsem Pán a každý démon se musí stáhnout, když mu to přikážu. Ale musíš ve mne věřit." Najednou se Patrik cítil velmi příjemně a lehce. Vše se kolem něj rozzářilo a jemu náhle připadal dosavadní život, kdy věřil na čaroděje a víly, prázdný. Teď konečně cítil, že jen s Pánem bude v bezpečí a šťastný. Patrik se rozplakal a moc zatoužil se rozeběhnout nahoru do Xaronových komnat a říct mamince a tatínkovi, že měli celou dobu pravdu. Že život s Pánem je ten nejlepší a nikoho jiného, než Jeho už znát nechce. A najednou si také přál říci Xaronovi o tom, že Thomas pod postelí svého malého pokoje skrývá starou a určitě zakázanou knihu. Úplně se třásl touhou být na popravě toho poznamenaného bastarda, který jen předstíral, že věří v Pána, ale ve skutečnosti věřil v kouzla démonů. Patrik se opájel tou krásou dál a najednou si uvědomil, že slyší mumlavý hlas, kterému však nerozuměl. Snažil se tedy soustředit a pak poznal, co ten krásný, hypnotický hlas říká. "Poddej se, patříš mně.
Poddej se, patříš mně." Ta slova mu zněla v hlavě, jako rajská hudba. Ale najednou tu nadpozemsky krásnou chvíli přerušil mnohem naléhavější hlas.
"Ne, nepoddávej se mu. Žádný člověk nikomu nepatří. Člověk je svobodná bytost, která patří jen sama sobě. Nepoddávej se mu!" Patrik pocítil hněv. Nějaký démon se ho evidentně snažil vysvobodit s Pánovy hřejivé náruče a posednout ho. Rozhodl se, že si toho hlasu nebude všímat a vydá se v doprovodu Pána za rodiči a Xaronem. Otočil se tedy čelem k Pánu a to, co spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Místo krásného, laskavého a milujícího Pána spatřil bytost s obrovskou hlavou a pronikavýma žlutýma očima, jemuž z hlavy vyrůstaly obrovské rohy.
"Poddej se, Patříš mně." Ozýval se ten dříve milý hlas hrubě. Když to Patrik spatřil, zaječel a znovu začal utíkat z paláce. Ale nemohl, cítil, jak ho démon naprosto paralyzoval. Pokoušel se pohnout nohama, ale zdálo se, jako by vážily nejméně tunu. Když už si Patrik myslel, že je definitivně ztracen, tak se schodiště z ničeho nic zalilo oslepujícím světlem a zároveň s tím zjistil, že se může zase hýbat. Chtěl se tedy rozeběhnout zase ven z paláce, ale vyčerpání, šok a útok mocného démona udělaly své. Schodiště se před Patrikem celé roztančilo a on se v bezvědomí sesunul k zemi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama