.

Kapitola čtvrtá - Strážkyně

4. listopadu 2011 v 23:14 | bigbiz |  Střet světů
Konečně po velmi dlouhé době přidávám další kapitoly Střetu světů. Mé odmlčení trvalo tak dlouho proto, že jsem neměl inspiraci ado toho pak přišlo ještě stěhování do nového bydliště. Ale už je vše v pořádku a slibuju, že se budu snažit přidávat kapitoly a články rycchleji. A ještě bych chtěl poděkovat Dincie za nastavení nového vzhledu, který se mi moc líbí.


Zbytek školního týdne uplynul celkem normálně bez nějakých větších problémů, nebo nových zážitků. Ale to se mělo změnit až v sobotu, na kterou měla Tereza se svými dvěma kamarádkami naplánovanou výpravu do nedalekého lesa, kde se Tereza před týdnem setkala s vílou Dariel. Na všem už byly domluvené, a tak se Tereza nemusela bát toho, že by se výprava neuskutečnila, i když nějaký ten malý strach tu skutečně byl. V den výpravy už od rána Tereza hypnotizovala ručičky na hodinách a přála si, aby už byla smluvená druhá hodina odpolední a dívky mohly konečně vyrazit do lesa. Jak se čas příjezdu blížil, tak byla Tereza stále nervóznější, ale přes to se snažila dělat, že se nic neděje, protože měla strach, že kdyby se rodiče dozvěděli o pravém důvodu její nervozity, nikam by ji nepustili. Ale rodiče se naštěstí moc nevyptávali, a tak vše probíhalo hladce. Asi tak půl hodiny před příjezdem spolužaček Tereza neklidně přecházela po pokoji a čím dál víc se obávala, aby si to její kamarádky nerozmyslely a nepřijely. Ovšem, když už to nemohla vydržet, ozvala se z mobilu melodie, kterou Tereza měla nastavené na sms. Okamžitě tedy běžela ke stolku, popadla mobil a s pocitem rozechvění se podívala na display, a když uviděla, že sms je od Jany, začala s obavami číst text. Jana jí napsala, že zrovna vyjeli s jejím otcem a se Zuzkou směrem k Terezinu bydlišti, ale že přijedou o čtvrt hodiny později, tak jestli to nevadí. Tereza s velkou úlevou napsala, že to vůbec nevadí a vše je v pořádku. A skutečně asi tak o půl hodiny později uslyšela zvuk auta, vjíždějícího na příjezdovou cestu k jejich domu a nedočkavě běžela otevřít. A skutečně, když otevřela dveře, viděla ze stříbrného auta vystupovat jak Janu, tak Zuzku, vedle nichž stál asi čtyřicetiletý muž s hustými černými vlasy, jenž byl pak Tereze představen, jako Janin otec. Po přivítání s děvčaty se na Terezu usmál, rozloučil se s Janou a neopomněl všechny varovat, že ať si na sebe dávají pozor, protože v nehmotném světě nejsou jen dobré bytosti, ale i démoni, kteří se rádi za ty dobré bytosti maskují, anebo chtějí rovnou lidem ublížit, čímž Tereze nahnal pořádný strach.
"Neboj, toho se nemusíš bát. A navíc známe způsob, jak se před těmi prevíty bránit." Uklidnila Terezu Jana, ale i tak měla dívka pořád strach. Mezitím Janin otec nasedl zpátky do auta a zamířil ke svému domovu.
"Co jsou zač ti démoni? A fakt nám nemůžou nic udělat? A jak je poznám?" ptala se dál Tereza svých zkušenějších kamarádek.
"Neboj, opravdu se není čeho bát," vysvětlovala Jana. "Táta mě učil, jak je poznat i to, jak se před nimi chránit."
"A jak se to dělá?"zeptala se Tereza.
"Vysvětlím ti to, ale až vevnitř." Řekla Jana a všechny tři dívky zamířily do domu. Tam se pozdravily s Terezinými rodiči a šly do jejího pokoje. Jelikož měla jak Jana, tak Zuzka školní brašny, napadlo oba rodiče, že se bude Tereza se svými kamarádkami učit, a tak nic neřešili. Když už byly dívky v Terezině pokoji, tak začaly pokračovat v načatém rozhovoru. Jako první se ozvala Tereza.
"A jak se tedy proti těm démonům bránit, nebo jak je máme poznat?"
"To je jednoduché," vzala si slovo opět Jana. "V esoterice platí jedno spolehlivé pravidlo na odhalení démonů. Jsou to takzvané čtyři podoby, které má každá jemnohmotná bytost a musí ti je na požádání ukázat. Zatím co světlá bytost je ukazuje ráda a ochotně, tak démon se začne různě vykrucovat a dávat ti najevo, že ti ty podoby neukáže. A obvyklé u nich také je, že tě začnou i zastrašovat, abys od svého záměru upustila. Ale pokud se nedáš, tak jsou nuceni své podoby ukázat a kolikrát to není hezký pohled."
"A co se potom stane, když potkám démona a on mě bude chtít posednout?" Nato se Jana srdečně rozesmála.
"Ty myslíš posednutí, jako v hororech?" Když Tereza přikývla, tak její spolužačka pokračovala.
"To není až tak jednoduché. Drtivá většina démonů ti škodí tím, že ti berou energii, způsobují různé nemoce, nebo i psychické problémy. Od těchhle posednutí vůbec nehrozí. Spíš by ses měla bát těch opravdu nejsilnějších, ale můžu tě uklidnit. Ti na lidi skoro nejdou. Od toho jsou ti slabší démoni. I když musím uznat, že určité riziko existuje, tak je velmi malé. Ale pokud se mu chceš vyhnout, tak bys neměla třeba vyvolávat duchy. Protože tohohle ti nejsilnější démoni využívají a mohou tě skutečně posednout." Při Janině vysvětlování se Tereza začala bát a její strach došel až tak daleko, že přemýšlela o tom, jestli to celé s esoterikou a komunikací s Dariel, byl skutečně dobrý nápad. Jana její obavy vycítila a hned dodala.
"Omlouvám se, že jsem tě tak vyděsila. Já se taky ze začátku hrozně bála, když mi táta dával stejné kázání, ale povedlo se mi to překonat a už se nebojím. Jak říkám, nemůže se ti nic stát. Jen nesmíš vyvolávat duchy. Je to proti Zákonům Vesmíru a jejich porušení se dost tvrdě trestá."
"A jak se tedy mám bránit, když mě nějaký démon bude chtít něco udělat?" zeptala se Tereza.
"Myslíš, jak ho zabít?" chtěla se ujistit Jana.
"Přesně tak." Přisvědčila Tereza.
"Můžeš použít energii lásky, kterou vysíláš ze svých rukou. Touto energií můžeš třeba i léčit lidi, ale to se naučíš až později. Ale tu hlavní práci odvedou pomocníci, které má každý člověk. Jsou to buď andělé, nebo naši vnitřní strážci, kteří mají schopnosti, se s démony vypořádat."
"A ty už ses s démony setkala?" zeptala se opět Tereza."
"Každý, kdo se zabývá esoterikou, se s démony setkal. Třeba mě napadli už po měsíci od chvíle, co jsem jemnohmotný svět objevila. Před tím jsem v meditaci komunikovala se samými vílami, elfy a se svým andělem a vše bylo v pořádku. Ale jednou jsem se procházela po své meditační krajině a cítila se tak nějak divně. Měla jsem docela strach a nevěděla jsem, proč, když jsem tudy chodila pokaždé. Ale najednou jsem to uviděla. Byl to démon velikosti medvěda, jak se na mě vyřítil z lesa. Ani jsem nevěděla, co mám dělat, ale najednou jsem natáhla levou ruku, dala si prsty tak, jako kdybys držela špetku soli a viděla jsem, jak z těch prstů vyšla nějaká záře, která tu bytost celou prozářila. Najednou se tam objevil nějaký lev a toho démona dorazil."
"A ten lev byl co zač?" zeptala se užasle Tereza."
"Byl to můj vnitřní strážce a od té doby mi pomáhá stejně tak, jako můj anděl."
"A ty jsi už někdy viděla nějakého démona?" zeptala se Tereza až dosud mlčící Zuzky.
"Ne, neviděla," zavrtěla spolužačka hlavou."A doufám, že dlouho žádného neuvidím." Odpověděla Zuzka a prohrábla si své vlasy. Když už byla otázka démonů podle Terezy dostatečně probrána, zeptala se Jany, co by chtěla dnes v lese dělat.
"Rády bychom tě naučily, jak navázat kontakt se svoji strážnou bytostí."
"Doufám, že mi to půjde. Jsem na tu bytost zvědavá, ale myslím si, že je to Dariel. Přece jen byla první, kterou jsem v lese viděla a taky mě do něj vlastně přivedla." Odpověděla Tereza, ale Jana ji hned vyvedla z omylu.
"Víla tvým strážcem být nemůže. Ty mají jiný úkol. Ty zase lidem pomáhají trochu jiným způsobem. Jejich prioritou je péče o přírodu a vše, co v ní žije. Víly se démonů bojí."
"Vážně, to jsem nevěděla." Odpověděla po pravdě Tereza. Potom se Jana se Zuzkou zvedly z postele, na které až dosud všechny seděly a poprosila Terezu, jestli by je nemohla vzít do lesa. Bylo něco po třetí hodině a byl proto nejvyšší čas vyrazit. Tak tedy Tereza se svými spolužačkami seběhla po schodech dolů, kde její rodiče sledovali televizi a řekla jim, že se jdou na chvíli projít do lesa. Rodiče neměli nic proti, a tak tedy vyrazily.
Dívky měly štěstí. Babí léto bylo v plném proudu, a tak panovalo velmi krásné, slunečné počasí. Šly mlčky, protože každá byla ponořena do svých myšlenek. Hlavně Tereza byla zvědavá na svého strážce a v duchu si neustále představovala, jak by asi mohl vypadat. Konečně vstoupily do lesa a pomalu se blížily k palouku, na němž se Tereza poprvé setkala s Dariel. Jakmile byly na místě, tak jim Jana řekla, aby se pohodlně posadily na zem. Když tak učinily, Jana začala dál udělovat instrukce.
"Teď se pomalu všechny uvolníme, zavřeme oči a v duchu požádejme naše strážce o to, aby se nám ukázali. Nám už stačí je poprosit, jestli by k nám nepřišli, ale pro tebe, Terko, bude zatím lepší tenhle způsob." Všechny dívky tedy zavřely oči a Tereza poprosila svého strážce, jestli by se jí nemohl ukázat. Chvilku za zavřenýma očima neviděla nic, ale najednou si všimla nějaké stříbřité záře, kterou ještě před chvílí neviděla. Chtěla to říct kamarádkám, ale něco jí říkalo, aby to nedělala a soustředila se jen na tu záři. Tereza se chvíli soustředila a posléze si všimla toho, že v té záři se začíná objevovat postava nejasných rysů. Zatím nebylo možné určit, co je to za postavu, ale postupně se stávala čím dál zřetelnější. Asi tak po minutě se najednou postava objevila v celé své kráse. Nebylo to žádné zvíře, ale poměrně vysoká žena s dlouhými hnědými vlasy, volně padajícími přes ramena a s milým a usmívajícím se obličejem, z něhož zářily dvě zelené oči. Tvář té ženy vyzařovala nezměrnou lásku a dobrotu. Tohle všechno na Terezu velmi silně působilo a ona chvíli nevěděla, co má říct. Po té si přece jen dodala odvahu a nesměle se v duchu zeptala.
"Ehm, kdo jsi?" žena se na Terezu hřejivě usmála a ona cítila příval tepla a lásky.
"Jmenuji se Simael a jsem jeden z tvých strážců." Odpověděla žena milým hlasem.
"A ty jsi anděl, nebo kdo?" ptala se Tereza dál a připadala si, jako hlupák.
"Nejsem anděl. Jsem tvá vnitřní strážkyně a jsem tu od toho, abych ti odpověděla pravdivě na věci, které tě zajímají, a taky jsem tu od toho, abych ti pomáhala, když ti bude nejhůř."
"A když jsi říkala, že jsi jeden z mých strážců, to znamená, že vás je víc? Zeptala se znovu Tereza.
"Ano, přesně tak," odpověděla Simael a pokračovala."Ale s těmi se potkáš, až přijde vhodný čas. Zatím se musíš spokojit se mnou." Dodala a zase se na Terezu hřejivě usmála.
"A jací to jsou strážci?" chtěla dál vědět dívka.
"Buď trpělivá, to vše se dozvíš až časem. Ale musím říct, že je jedna věc, která mě na vás pořád překvapuje." Řekla se smíchem Simael.
"A jaká je to věc?"
"Je to vaše netrpělivost. Proč všichni tak pospícháte a vše chcete vědět, nebo vidět hned. Copak vy nevíte, že všechno má svůj čas?"
"Nejspíš je to tím, že čím déle čekáme na něco, tak jsme nervóznější z toho, proč se už tak neděje. Aspoň u mě to tak funguje." Odpověděla Tereza a nechápala, co tím Simael myslí. Je přece normální, že člověk chce všechno vědět hned, tak proč to řeší?
"A to je to, co nechápu. Copak nevíte, že všechno má svůj čas? Zvykli jste si na to, že všechno má být po vašem, a že se vám všechno a všichni musí přizpůsobit, ale to není ani zdaleka pravda."
"A proč si to teda myslíme, když to není pravda?" zeptala se opět Tereza.
"Je to proto, že žijete v iluzi, že jste všemocnými pány tvorstva, ale to není ani zdaleka pravda. Nejste vůbec tak všemocní," odpověděla Simael a pokračovala. "Mnoho esoteriků si dokonce i myslí, že člověk je zároveň i Bohem, ale to je jen další z vašich omylů, ale uznávám, že se to velmi dobře poslouchá."
"A proč to není pravda?" zeptala se znovu Tereza.
"Protože kdybyste byli zároveň i bohové, tak byste museli zákonitě vyřešit vše jen proto, že chcete, ale jak říkám, nejste ani zdaleka tak všemocní. Kdybyste nám dokázali naslouchat, tak byste zjistili, že jsou tu i jiné věci, jako například osud, který z větší části nemůžete ovlivnit, ale kdybyste se to dozvěděli, ranilo by vás to. A proto spousta lidí říká, že nic, jako osud neexistuje, a že vy sami jste získali to, co jste chtěli. Ale kdyby to tak nemělo být, nezískali byste to ani, kdybyste sebevíc prosili. Tak to je, bylo a bude.!
"Takže to, že jsem se potkala se Zuzkou a Janou a šla na školu, do které šly i ony, byl osud?"
"Přesně tak. Ve tvém osudu je psáno, že vy tři spolu budete kráčet po cestách, vedoucích k pravdě a je dobře, že jsi tenkrát poslechla Dariel a své přítelkyně jsi kontaktovala. Kdybys to neudělala, nic moc by to nezměnilo, protože bys to udělala za jiných okolností. Sice později, ale udělala." Tereza po Simaelině rozhovoru chvíli přemýšlela a pak pomalu zopakovala to, co slyšela.
"Takže to znamená, že osud člověka je vlastně daný a on jej může jen velmi málo ovlivnit. Když si vezmu, co jsi mi říkala, tak je v něm i to, kdy se máme něco dozvědět, anebo kdy se to má stát."
"Jsem ráda, že jsi to pochopila," usmála se Simael a pokračovala. "Ale je tu ještě jedna věc. Většina lidí svůj osud nezná, protože čím víc by ho znali, tím víc by se ho snažili ovlivnit a to by ve finále napáchalo víc škody, než užitku. Vlastně by to vypadalo tak, že by se snažili buď sami před sebou utéct, anebo se co nejrychleji zničit. Proto je osud pro člověka tajemstvím." Tereza přikývla, jako že chápe. Už chtěla rozhovor ukončit, když v tom si vzpomněla ještě na něco.
"Mohu mít ještě jednu otázku?"
"Můžeš mít otázek, kolik budeš chtít." Odpověděla Simael.
"Kde se vlastně nachází váš svět?"
"Náš svět je všude kolem vás. Kdysi jste ho viděli normálně, ale tuhle schopnost jste bohužel ztratili."
"A proč?" zeptala se Tereza.
"Prostě jste dali nejdřív na různá náboženství, která o nás mluvila, jako o démonech, jež vás chtějí oklamat a ublížit. Dále se přidala vaše věda, která vše vysvětlila, a pak to byl jen strach z toho, že může existovat i něco jiného, než to, co je učili ve školách."
"Ale je škoda, že lidé už ve vás nevěří." Řekla smutně Tereza.
"Ano, je to škoda. Podle lidí jsme prostě odsouzeni do světa pohádek a fantazie, ale neboj. Začínáte se opět probouzet a přijde doba, kdy zase náš svět budete vidět tak, jako dřív. Kdy budete schopni pracovat s energiemi, léčit jiné lidi a získávat nové znalosti, o kterých jste ani nevěděli." Simael se odmlčela a velmi trpělivě čekala na další Tereziny otázky.
"A kdy to všechno nastane?" zeptala se Tereza a byla plná očekávání.
"Dojde k tomu, až na to bude vhodná doba," odpověděla Simael. "A ta doba přijde hodně brzy."
"A co se stane přesně 21. 12. 2012? Toto datum jsem totiž viděla v článcích na internetu a pořádně jsem nechápala, co to má znamenat, nebo co se má stát."
"Ach to vaše hádání budoucnosti. Zajímalo by mě, kdy začnete čekat a kdy si přestanete vymýšlet!" zvolala pobaveně Simael. "Tento den bude dalším z mnoha dní v kalendáři a fyzicky se nic významného nestane. Budete se dál těšit na Vánoce, kupovat dárky, nebo kapra a budete si dál žít svůj vlastní život."
"Takže to, co se píše o tomto datu na internetu, jsou lži?"
"Většinou ano," přisvědčila Simael. "Jediné, co se stane, bude to, že se probudí vaše smysly a vaše schopnosti vzrostou. Ale apokalypsu, nebo průchod Země fotonovým pásem lásky opravdu nečekejte. Jsou to pouze výplody zfanatizovaných esoteriků, kteří už ani neví, jak obalamutit své ovečky, a proto si musí vymýšlet stále nové a nové nesmysly. Chceš se ještě na něco zeptat?" zeptala se Simael, ale na Terezu bylo těch informací skutečně hodně a potřebovala je nějak vstřebat. Tak se tedy se svou strážkyní rozloučily s tím, že když bude chtít Tereza ještě něco vědět, tak si ji zase přivolá.
Jakmile opět otevřela oči, spatřila své dvě kamarádky, jak se na ni nedočkavě dívají.
"Konečně," ozvala je jako první Jana. "Už jsme si se Zuzkou myslely, že se ti něco stalo. Komunikovala jsi nejdéle z nás."
"Omlouvám se, holky, ale byla spousta věcí, které jsem chtěla vědět a musím říct, že mě ty odpovědi šokovaly."
"Nedivíme se," odpověděla pro změnu Zuzka. "I já jsem čuměla, jak puk, když jsem poprvé mluvila se svým strážcem. Byl to neskutečný zážitek. Vlastně i pro mě je všechno nové, ale jak říkala Jana, zvykneš si a za půl roku to budeš brát, jako samozřejmost, i když velmi zajímavou a krásnou. A teď nám pověz, co ses dozvěděla a hlavně, kdo je tvůj strážce." Tereza jim tedy vše ochotně vyprávěla, a když skončila, obě dívky významně přikyvovaly.
"Jde vidět, že se komunikace zdařila, protože spoustu věcí mi už říkal můj anděl a Simael je jen potvrdila. Už se fakt těším na to, až ji taky uvidím."
"A já se zase těším, až uvidím vaše strážce." Odpověděla Tereza, a jelikož byl už nejvyšší čas, se vrátit, zamířily tedy k domu Terezy a jejích rodičů, kde ještě hodinu klábosily o nedůležitých věcech. Když asi po hodině a půl Tereza osaměla, říkala si, že tento den byl skutečně plný zážitků a byla zvědavá, co přinese další týden.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 15:10 | Reagovat

Uff XD Trochu mi dalo to přelouskat. Možná by to chtělo odstavce XD Tohle je jedna z mála povídek, u kterých mi ale jejich absence vůbec nevadí. Asi jsem blázen, ale nejvíce se mi zase líbil konec.

Mimochodem jsem ráda, že jsi po dlouhé době něco napsal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama