.

Kapitola osmá - Záchrana na poslední chvíli

11. prosince 2012 v 20:11 | bigbiz |  Střet světů
A hned následuje kapitola osmá

Paní Procházková se vracela ze školy pořádně naštvaná. Příčinou jejího rozpoložení byl fakt, že si ji pozvala třídní učitelka její dcery a oznámila jí, že nebyla už čtrnáct dní ve škole. Věděla, že se s Monikou poslední měsíc něco děje. Nemluvila, a když už něco řekla, tak jen odpověděla na otázky. Ale častější bylo, že se na své rodiče jen utrhovala, anebo na ně dokonce křičela, což se dříve vůbec nestávalo. Dalším příznakem bylo to, že byla smutná a velmi uzavřená. Dřív trávila se svými kamarádkami spoustu času venku, ale teď byla celé dny zavřená ve svém pokoji. Rodiče ji sice chtěli někam vytáhnout, ale bylo to marné. Monika si totiž vždy našla nějakou výmluvu, proč zůstat doma. Paní Procházková to zpočátku přičítala tomu, že je dcera v pubertě a doufala, že ji to brzy přejde, a tak to moc neřešila. Ovšem absence ve škole, to už byla trochu jiná písnička. Přiřítila se tedy domů, uvařila si silnou kávu a čekala, až Monika přijde. Dočkala se asi tak za hodinu, když se ozvalo zarachocení klíče v zámku a Monika vstoupila dovnitř. Hned, jak si sundala tašku a vešla do kuchyně, tak matka spustila křížový výslech.
"Ahoj, kde jsi byla?"
"Ahoj, mami. Co to je za otázku? Přece ve škole." Odpověděla dcera a už se chytala opět jít do svého pokoje.
"Zůstaň!" štěkla matka a Monika zůstala stát.
"Kde jsi byla?" opakovala znovu paní Procházková.
"Říkala jsem ti, že ve škole."
"Tak to je zajímavé. Já jsem tam totiž dnes byla a tvoje třídní učitelka mi řekla něco jiného." Monika na matku vyjeveně zírala a nevěděla, co má říct. "Říkala mi, že už jsi ve škole čtrnáct dní nebyla. Proto se tě ptám, kde jsi byla, a chci slyšet pravdu, rozumíš!?" Monika sklopila hlavu, obě ruce sevřela v pěst a pečlivě promýšlela, co matce řekne. Nemohla jí přece říct, že do školy nechodí proto, že se ji všichni od ředitele až po uklízečku snaží přinutit k tomu, aby se přidala k Josefovi stejně, jako Andrea s Luckou. Musí si vymyslet nějakou výmluvu, která bude působit věrohodně, aby matku uklidnila a skončila s výslechem.
"Víš, mami. Udělala jsem strašnou pitomost a dovol, abych ti to vysvětlila. Před měsícem jsem si na internetu někoho našla. Je to fajn člověk a miluju ho. Jen tu byl problém s tím, že mívá v práci odpolední směny a jediná šance, jak ho vidět je právě, když mám školu. Já jsem se snažila, ale nemůžu bez něj být. Mohla jsem ti to říct dřív, ale měla jsem strach, protože on je starší a bála jsem se, že bys to nepochopila. Mami, já ti slibuji, že do školy budu chodit. Odpustíš mi to?" Paní Procházková chvíli mlčela a přemýšlela nad tím, co jí dcera řekla. Byla pravda, že v poslední době Moniku chodil navštěvovat jistý muž, kterému mohlo být něco přes padesát let. Vždy přišel, donesl jí nějaké květiny a pak šel rovnou k Monice do pokoje, aby s ní strávil nějakou dobu. Byl milý, ale přesto paní Procházkové na něm něco nesedělo. Jen nevěděla, co. Po chvíli mlčení se opět podívala na Moniku a spustila.
"Aha, takže odtud vítr fouká. Ten tvůj vysněný princ, do kterého ses zamilovala, je ten Josef, který sem poslední dobou, hlavně o víkendech pravidelně chodí, že?" Monika při vyslovení jeho jména zbledla, roztřásla se a udělalo se jí špatně. "Tak podívej, moje milá. Odteď budeš mít takovou vojnu, o které se ti ani nezdálo. Žádné kamarádky, žádné koníčky a hlavně žádný Josef, nebo co to je za chlapa. Odteď se budeš učit, až se ti bude kouřit z hlavy a domů budeš chodit hned po škole. Je ti to jasné?"
"Ano, mami" špitla Monika.
"A až do odvolání budeš vykonávat všechny domácí práce. To tě naučí kašlat na školu a courat bůhví kde!" dokončila svoji řeč matka a Monika jen přikývla. Pak jen ukázala na dřez s nádobím a dívka se pustila do mytí.



Po víkendu, který Monika strávila převážně domácími pracemi a učením, šla po dlouhé době opět do školy. Když byly matkou slibované galeje, tak bylo vše v pořádku a ona aspoň nemusela poslouchat všudypřítomné hlasy, jež ji neustále nabádaly, aby se přidala k Josefovi a jeho lidem Dokonce ani neměla pocit neustálého pronásledování a přítomnosti něčeho zlého, co pochopitelně nebylo vidět, ale Monika si byla jistá, že to na ni někde číhá a čeká na každé její zaváhání. Dokonce i její zničující deprese, kterými poslední měsíc trpěla, odezněly. Takže Monika tyto domácí práce vnímala, jako velmi dobrou psychoterapii, a byla proto své matce moc vděčná. Hlavně se jí líbilo, když v neděli zacvičila s Josefem. Nejdříve bzučákem otevřela domovní dveře, jako obvykle, a když se objevil u dveří jejich bytu, tak na něj nejdřív začala řvát a pak ho doslova vykopala na ulici. Monika jí v tu chvíli záviděla odvahu, s jakou se do Josefa pustila a doufala, že už se u ní nikdy neukáže.
Ovšem teď, když nepracovala, se její obtíže znovu vrátily v plné síle. Po cestě na tramvaj opět slyšela ty šeptavé hlasy, jak ji nabádaly, nebo spíš přikazovaly, aby se přidala k Josefovi. Cestou míjela různé lidi a z pohledu, kterým ji probodávali, si byla jistá, že to jsou agenti, jež taky poslal on. A dokonce se k němu přidala i zvířata. Míjela popelnice, přetékající odpadky a kolem běhaly krysy. Najednou se zastavily, podívaly se na Moniku svýma rudýma očkama a začaly pískat. Z hodin přírodopisu věděla, že krysy jsou plachá stvoření, která před lidmi utíkají, ale tyhle neutekly. Místo toho se k dívce rozeběhly a začaly na ni dorážet tak, že je musela odhánět taškou. Naštěstí už pak došla k tramvajové zastávce a už byl celkem klid. Stále slyšela hlasy a sledovali ji Josefovi agenti, ale aspoň na ni už nikdo neútočil.



Když přišla do třídy, rozhlédla se kolem, jestli tu není Andrea, nebo Lucka. Naštěstí se ještě neobjevily. Jak znala Andreu, tak buď přijde až po zvonění, anebo vůbec. A Lucka chodila těsně před zvoněním, takže byl čistý vzduch. Vytáhla si z lavice všechny své věci a pomalu se přesunula do zadu k třídnímu bláznovi Tereze, která v lavici jako jediná seděla sama. Došla k ní a zeptala se, jestli by si nemohla přisednout. Spolužačka naštěstí souhlasila a dokonce se ani nevyptávala, za což jí byla Monika vděčná. Nechtěla jí tvrdit, že to dělá proto, že se Andrey i Lucky bojí. Když si do lavice poskládala všechny své věci, musela se sama sobě ironicky zasmát. Seděla v lavici s blbkou, která si o sobě myslí, že je víla a má za kamarádky další dvě blbky, o kterých sice moc nevěděla, ale Andrea říkala, že to jsou krávy a Monika jí nechtěla oponovat. A nejspíš na tom i něco bylo, když se bavily zrovna s Terezou. Ale zároveň si uvědomovala, že i ona se k ní teď hodí, protože to s jejím psychickým zdravím bylo přinejmenším stejné.
"Tak co, už je ti líp?" zeptala se po chvíli Tereza. "Všimla jsem si, že ti nebylo poslední dobou vůbec dobře."
"Ale jo, jen jsem měla nějaké problémy doma. Ale už je to lepší." Řekla Monika. Tereza byla ráda, protože poslední dobou se jí i ostatním spolužákům a učitelům zdálo, že Monika byla úplně mimo. Byla nepozorná, roztěkaná a působila ztrhaně. Hlavně si všimla toho, že s Andreou a Luckou, se kterými Monika dřív hodně mluvila a nehnula se od nich ani na krok, skoro nemluví. A když se pak čtrnáct dní ve škole neukázala, měla o ni i strach. Tereza se chtěla vyptávat dál, protože byla zvědavá, když v tom do třídy vstoupila Andrea a neomylně si to zamířila k místu, kde Monika seděla.
"Jé ahoj, Mončo, jak se máš? Opravdu jsme se o tebe s Luckou bály. A proč vlastně sedíš u toho pošuka, zapomněla jsi snad, jaká je? Tak si vezmi věci a pojď si sednout ke mně." Jana, která si do té doby Moniky nijak zvlášť nevšímala, chtěla Andreu odzbrojit nějakou trefnou poznámkou, ale to, co se pak stalo, ji dokonale zaskočilo. Monika totiž najednou vyskočila ze židle, až ji převrhla a začala na Andreu křičet.
"Mě je jedno, co se mi stane, ale Josefovi vyřiď, že se k němu nikdy nepřidám. Tak mi už kurva dejte pokoj a běžte do prdele!" A pak vyběhla ze třídy. Po Moničině hysterickém výstupu zůstali všichni, jako opaření a jediné, na co se vzmohli, bylo to, že se střídavě dívali na Andreu a ke dveřím, ze kterých Monika vystřelila, jako šíp. Jako první se vzpamatovala Jana, která se rozhodla Moniku najít a přivést ji zpátky. Rozhodla se ignorovat zvonění na začátek hodiny a energicky vykročila ke dveřím.
"Půjdu s tebou." Nabídla se ochotně Andrea.
"Ne, zůstaň tady. Najdu ji sama." A než Andrea stačila něco namítnout, Jana už byla pryč.



Dívka nevěděla, kam Monika utekla. Prakticky by mohla být kdekoliv, ale intuice jí napovídala, že by se mohla schovat na dívčích záchodech. Zamířila tedy tím směrem, a když vstoupila, tak podle usedavého pláče, ozývajícího se z jedné z kabinek poznala, že je na správném místě. Opatrně se tedy přiblížila ke zdroji zvuku a zaklepala na dveře.
"Moni, to jsem já, Jana. Je všechno v pořádku?"
"Běž do prdele!" ozvalo se z kabinky.
"Moni neblbni. Nevím, co se s tebou děje, ale chci ti pomoct, vážně." Najednou se dveře prudce otevřely a mezi nimi stála Monika, která se tvářila, jako bohyně pomsty.
"Mně nikdo nepomůže, tak už běžte všichni do hajzlu!" Jana chtěla spolužačce něco říct, ale všimla si svého anděla, jak stojí u dveří do vedlejší kabinky, dívá se na Moniku a něco jí ukazuje.
"Co chceš, teď mě neruš." Řekla dívka pochopitelně v duchu andělovi.
"Podívej se na ni." Odpověděl anděl.
"A co mám vidět?" Jana se tedy vnitřním zrakem podívala na Moniku a už jí bylo všechno jasné. V místech, kde by se běžně měla vyskytovat aura, viděla jen hustou černou mlhu, ale to nebylo vše. Další věc, které si totiž všimla, byla přítomnost dvou démonů, kteří nejspíš mohli za Moničin stav. Jeden démon seděl spolužačce za krkem a evidentně z ní vysával ty zbytky energie, které ještě měla. A po její pravé straně stál další, který Monice bez ustání šeptal něco do ucha. Když to Jana všechno viděla, tak neváhala a ihned požádala svého anděla o pomoc. Jakmile tak učinila, uviděla, jak anděl zvedl ruku směrem k Monice a začal vysílat energii stříbřité barvy, která dívku celou zahalila tak, až nebyla vidět. Když po chvíli záře zmizela, tak Jana s ulehčením viděla, že jak mlha, tak démoni zmizeli. Jediné, co zůstalo, byla jen energie, vyslaná jejím andělem, která obklopovala spolužaččino tělo.
"Tak co, už je ti líp?" zeptala se. Monika chtěla odseknout něco v tom smyslu, co se Jana stará, ale najednou si uvědomila, že se opravdu něco změnilo. Hlasy, které už od rána slyšela, ustaly a jasně cítila, jak její tělo doslova nasává energii. A další věc, kterou si uvědomila, byla ta, že byla šťastná. A to dokonce tolik, že chtěla Janu obejmout a poděkovat jí za všechno, co pro ni udělala. Ale co když to byl nějaký trik od jednoho z Josefových lidí, který jí poskytl úlevu v domnění, že podlehne a snadno se k nim přidá? Ale zase Jana tenkrát na té jeho přednášce nebyla a Andreu s Luckou nesnáší. Ale co když to byla taky kamufláž? Chvíli přemýšlela, jak se Josefovy agentky zbavit, aby nezpůsobila podezření. Nakonec se rozhodla, že jí poděkuje, ale víc nic. Tak tedy poděkovala a při tom si až pozdě uvědomila, že se na spolužačku i mile usmála.
"A nechtěla bys mi říct, co se ti vlastně stalo?" zeptala se Jana. Monika jí nic říct nechtěla, ale najednou se přistihla, jak ze sebe doslova sype vše, co se za ten měsíc stalo. Bez přestání vyprávěla vše od té doby, co ji Andrea s Luckou vytáhly na tu přednášku, pokračovala tím, jaký měla s Josefa pocit, o každodenních nočních můrách, pocitech pronásledování a celé to zakončila tím, co jí dnes Andrea řekla a proč tedy utekla ze třídy. Jana po celou dobu Moničina vyprávění ani nedutala. Když spolužačka skončila, tak nevěděla, jestli na Moniku zírat s otevřenou pusou, anebo jen kroutit hlavou. Sice už pár zážitků s démony měla, ale to nebylo nic proti tomu, co si prožila Monika. Jana by se jí vyptávala dál, ale byl nejvyšší čas, vrátit se do třídy, aby z té hodiny ještě něco měly a profesorka neřádila. Když se vrátily do třídy, tak se učitelka samozřejmě nezapomněla zmínit o tom, jaké je to velké překvapení, že Moniku zase vidí. A na otázku, co se dělo, že si obě slečny dovolily, téměř tři čtvrtě vyučovací hodiny strávit na záchodě Jana pohotově odpověděla, že se Monča zamilovala, ale vztah jí nevyšel a ona se kvůli tomu nervově zhroutila. Učitelce tohle vysvětlení stačilo a dál celou věc neřešila. Jen Monice oznámila, aby si sehnala chybějící zápisky a připravila se na páteční test. Dívky tedy zamířily do svých lavic, a když se Monika usadila vedle Terezy, tak se otočila na Janu a znovu, tentokrát mnohem srdečněji se na ni usmála. A to celé ještě doprovodila spikleneckým mrknutím oka.



Po škole Monika spolu s Janou a jejími dvěma kamarádkami vyrazily do nedaleké cukrárny. Sice se jim snažila říct, že musí hned domů, ale holky nechtěly nic slyšet a nakonec tedy svolila. A musela říct, že nelitovala. Zábava byla v plném proudu a Monika zažívala první den, kdy byla opravdu šťastná. Dokonce spolužačkám i řekla, že se cítí, jako by se znovu narodila.
"Není divu po tom, čím sis prošla." Řekla na to Jana. Tereza se Zuzkou se jí pochopitelně zeptaly, jak to myslela. Jana to chtěla nějak zamluvit, protože jí bylo jasné, že o tom Monika nebude chtít mluvit. Ale ta ji zase překvapila, když v pohodě znovu odvyprávěla svůj příběh. Jak se dalo čekat, tak reakce obou dívek byly stejné, jako u Jany, když to slyšela poprvé.
"To si děláš srandu, že jo?" zeptala se s úžasem Tereza.
"Kéž by, ale je to pravda."odpověděla Monika.
"Jak to tak vypadá, tak ten Josef musí být pěknej magor." Přidala se Zuzka. Monika na to jen přikývla.
"Podle toho, co jsem u tebe, Moni viděla, a co jsi mi řekla, se mi zdá, že ten Josef je černý mág, ale vůbec mi není jasné, proč tak moc o tebe stál? A ještě větší záhadou je, proč mu jako jediná vzdoruješ tak dlouho? U Andrey s Luckou na to moc času evidentně nepotřeboval. A u toho Richieho to taky nejspíš proběhlo rychle. Řekla bych, že Josef musí být strašně rád, že ho u sebe má. Je to nejspíš stejnej magor, jako on." Jana dokončila svoji řeč a pořádně se zakousla do svého indiánka.
"A co jsi u mě vlastně viděla?" zeptala se Monča Jany. Kamarádka jí to tedy řekla a teď to byla Monča, která nevěděla, jestli se má smát, anebo se divit tomu, co slyšela. Na démony, nebo anděly nevěřila a považovala je za výmysl. Ale někde vše skrytu duše si začala uvědomovat, že opravdu existují.
"Takže mi chceš říct, že mi pomohl nějaký anděl?" zeptala se po chvíli.
"Ano," odpověděla Jana. "Byl to jeden z mých strážných andělů, ale neboj, ty je máš taky."
"Já?" zeptala se znovu Monika.
"Ano, ty. Ale máme je každý. Není to nic výjimečného."
"Opravdu? To nechápu."
"Podívej se na naše stránky a tam se vše dozvíš." Jana pak z peněženky vytáhla vizitku, na které byla adresa společného blogu, který s Terezou a Zuzkou měla. Monika jí poděkovala, převzala nabízenou vizitku a pak vyprskla smíchy.
"Cože, Vílí stránky, co je to za název?" Jana jí řekla, že to se dozví po návštěvě blogu. Monika tedy slíbila, že se na stránky podívá a s omluvou, že už musí jít domů, se se svými novými kamarádkami rozloučila.


Když Jana byla u sebe v pokoji, tak se nemohla vůbec soustředit na učení. Hlavou jí totiž neustále vrtalo hlavou, co Josef na Monice vidí zajímavého, že ji tak hrozně chce, když zjevně o esoterice nemá ani zdání. A tak tedy nedávalo ani smysl to, že mu někdo bez zjevných zkušeností dokázal tak dlouho vzdorovat. Nevěděla toho o bratrstvech černých mágů moc, ale za to věděla zcela dobře jednu věc. Černí mágové byli v ovládání toho, koho chtěli získat, anebo komu se chtěli pomstít, mistři. Ale u Moniky s tímhle byly značné problémy. Pak ji napadlo se zeptat svého anděla, kterého sice neviděla, ale vnímala jeho přítomnost.
"Ona je silná. Proto ji chce. Monika má nadání, a proto tak dlouho vzdoruje. A Josef to ví. Ale i přes to, jak je silná, už moc dlouho nevydrží. Musíte ji zachránit, než bude pozdě."
"To je sice hezký, co mi říkáš, ale co když se to nepovede?" odpověděla Jana. "Nemůžeš jí s tím nějak pomoci?"
"Víš, že to udělat nemůžeme. Můžeme ji jedině trochu postrčit, ale rozhodnout se musí sama." Jana tohle samozřejmě věděla, ale měla o Moniku velký strach. Poděkovala tedy svému andělovi a opět se ponořila do učení.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Přibyl, bůh války Lukáš Přibyl, bůh války | Web | 15. prosince 2012 v 12:44 | Reagovat

Zajímavý příběh...nebylo by však lepší využívat možností skutečné magie ? To by ses ovšem musel vzdát své přezdívky a vystupovat jako téměř všichni běžní lidé tam venku mimo internet.

Nebo máš strach ? Neměj strach.

2 Claire Claire | 18. prosince 2012 v 19:11 | Reagovat

Líbí se mi jak píšeš. :)
A trošku mi to připomíná pár mých zážitků a zkušeností.. Takže se těším na další díl. :)

Vidíš, i tady Lukáš musel sklonit své večně nabroušené jedovaté kopí a přiznat, že se mu to líbilo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama