Jak psát povídky - část druhá
Již před několika lety jsem napsal první část návodu, jak psát povídky, kde jsem se zaměřil na autory HP FF. Teď bych rád do tohoto seriálu opět přidal další část, tentokrát zaměřenou na povídky všeobecně.
Jak začít
Začít je celkem jednoduché. Stačí nám k tomu vlastní fantazie, kterou máme bezpochyby každý. Ale jak tu naši fantazii převést na monitor, či papír tak, aby to nějak vypadalo a my za naše povídky nesklidili posměch, ale uznání. To už je poněkud těžší. Ale nyní se vrátíme na začátek.
Výběr žánru, postavy, nebo světa.
Když začínáme psát, měli bychom si nejdříve promyslet, o čem chceme psát. Jestli fantasy, horor, detektivku, nebo FF. Když už máme žánr vybraný, pustíme se do tvorby hlavních hrdinů příběhu a jejich charakterových vlastností. Charakter postav slouží hlavně k tomu, aby se s ní čtenář lépe sžil, a je tedy důležité, aby se tento charakter podobal skutečnosti. Např. Když budete psát povídku, v níž je hlavní hrdina největší detektivní eso v Americe, je nasnadě, že jeho dedukce a schopnosti logického myšlení, či konspirace tomu budou opravdu odpovídat. Ono by přece jen vypadalo poněkud divně, že takové eso se spíš chová, jak kdyby stěží vychodil třetí třídu pomocné školy, než ostřílený detektiv, na něhož jsou krátcí i agenti FBI. Stejně tak arogantní drsňák nebude dívce psát verše a omdlévat po každé, když kolem něj projde. Na ty charaktery fakt pozor. Co je také velkou součástí příběhu, je svět. Nejlépe se tvoří svět, který existuje jen v naší fantazii. Můžeme ho pojmenovat, jak chceme, dát tam libovolný počet národů i bytostí a nemusíme se ohlížet napravo ani nalevo. Zatímco pokud píšeme povídky ze současného New Yorku, měli bychom si o tomto městě nejdřív něco přečíst a až potom psát.
Logika, logika, logika
Nyní máme svět, hrdiny i žánr a nezbývá nám, než se směle pustit do psaní příběhu. Ovšem i tady číhá spousta úskalí. Nejzásadnějším z nich je logika. Ukážeme si to na následujícím příkladu: XY je svět, plný magie, v němž sídlí spousta bytostí. Nejmocnějšími bytostmi, žijícími v XY, jsou vlkodlaci. Jsou silní, mocní, oplývají velkou škálou magických schopností a hlavně, jsou nesmrtelní. Jediné, co je může zabít, je pád ze skály. Vlkodlaci rádi loví lidi, ale je to stále těžší. Lidí je spousta, za to vlkodlaků je čím dál míň a musí se tedy skrývat.
Nepřipadá vám na tom textu něco divného? Samozřejmě, že ano. Je tam totiž jedna, ale dost zásadní logická chyba. Tato chyba se týká hlavně popisu vlkodlaků. Píšu tady, že vlkodlaci jsou nejmocnějšími bytostmi ve světě, jež jsem stvořil. Hlavně jsou nesmrtelní a rádi loví lidi. Tak proč je teda těch vlkodlaků tak málo a lidí tak hodně?! Nemělo by to být spíš naopak? Samozřejmě, že mělo. Ovšem v mém případě logika odletěla na Kanáry a já měl ještě tu drzost, tenhle svůj počin vydat, jako knihu. Pokud bych totiž psal logicky, mělo by to vypadat asi takhle.
Nejmocnějšími bytosti ve světě, byli vlkodlaci. Byli neobyčejně silní, oplývali magickými vlastnostmi i schopnostmi a bylo téměř nemožné, je zabít. Na jejich usmrcení fungovalo jen pár věcí. Buď se jim usekla hlava, anebo jim musel nepřítel svým mečem proklát srdce. Další možností také bylo, je shodit ze skály. Naneštěstí pro vlkodlaky byli lidé též velmi silnými protivníky. Sice neovládali magii, ale jejich zbraně byly stejně smrtící, jako nejúčinnější kouzla. A tak tedy nebylo divu, že se počty vlkodlaků neustále snižovaly, až se octli na pokraji vyhynutí a museli se před lidmi, které kdysi hojně lovili, skrývat.
Vidíte v tom ten rozdíl? Tak to totiž vypadá, když se v příběhu vyskytuje logika. A věřte, že s použitím logiky je ten příběh mnohem uvěřitelnější a tedy diváky zaujme mnohem víc. Opravdu si na to při psaní dejte pozor!
Popisy postav
Máme vymyšlený příběh, postavy a jejich charakter. Jediné, co nám ještě chybí, jsou popisy. Ovšem popis taky dokáže čtenáře mírně řečeno rozladit. A to z následujícího důvodu. Je to ten případ, kdy se snažíme popsat každou postavu, která je buď hlavní, nebo se příběhem jen sem tam mihne. Což o to, v případě hlavních postav je popis celkem důležitý a opět pomůže kvalitě příběhu. Ale proč popisovat i ty, co se v příběhu skoro ani neobjeví? Vždyť u takových postav stačí říct jen povolání. V případě vojáků bohatě stačí výzbroj, nebo výstroj. Nemusíme psát o tom, že každý voják je hora svalů a umí perfektně pracovat s mečem. To by měl umět snad každý voják, ne? Tak proč o tom psát. Pokud ale máme takovou potřebu, tak stačí napsat třeba, že armáda toho a toho krále měla takové uniformy, takovou výzbroj a všichni byli neobyčejně svalnatí. Tečka. Stačí to. Stejně tak je to i u kočích, armádních felčarů, nebo prostitutek. To, jak tihle lidé vypadají, si můžeme představit sami, tak proč je sáhodlouze popisovat, pokud nejsou hlavními postavami? Je to zbytečné. Takže popisujte jen postavy, které mají v příběhu nějakou důležitější roli.
Betareader
Máme napsanou první kapitolu našeho příběhu, kde se naše hlavní postava seznamuje se svým úkolem a vše zatím logicky do sebe zapadá. Jsme celý šťastní, že se nám povídka líbí, ale přesto máme obavy z toho, jak ji čtenáři přijmou. Není tedy nic jednoduššího, než si mezi dalšími povídkáři najít betareadera. Takový betareader je pro autora něco, jako rádce pro krále, nebo mistr pro učedníka. Příběh si přečte, napíše vám, jak se mu líbil a případně vychytá drobné, či větší mouchy a poradí, jak být v další kapitole ještě lepší, než teď. Bohužel někteří autoři si myslí, že postoupit kapitolu povídky betareaderovi, je nějaká hanba, a tak tedy raději vkládají povídky na blog sami. Což je škoda, protože když nám pomáhá dobrý beta, je povídka mnohem lepší a my se rychleji zlepšujeme a možná později toho betu i sami někomu děláme. Takže autoři, nebojte se bety. Není to známka slabosti, ale možnost, jak se v budoucnu stát povídkářskou špičkou.
Délka textu a ukončení kapitoly
Drtivá většina začínajících autorů, mě nevyjímaje, se dopouští šílené chyby. Tou chybou bývá právě délka textu a ukončení kapitoly. Ze začátku máme totiž velkou potřebu nahustit do kapitoly vše, co nás napadne. A tak se tedy stává, že je roztahaná na patnácti stránkách, které musíme pracně rozdělovat, aby se nám vůbec kapitola vešla na blog. Bohatě tedy stačí mít popsané tři až pět stránek Wordu. Usnadní to práci nejen vám, ale i čtenářům, nebo betovi, při opravování chyb. A zkracování je ještě dobré z jiného důvodu a tím je ukončování kapitol. Když ukončujeme kapitolu, je potřeba udržovat čtenáře v nějakém napětí z toho, jak se příběh bude vyvíjet dál. Nejlepší je asi tento způsob.
Když se Moriana po hádce s Arthurem uklidnila, usoudila, že se může znovu vrátit do vesnice. Šla tedy lesem, a když už jí zbývalo přibližně půl kilometru, uslyšela v dálce lidský nářek. Uvědomila si, že tím směrem je její vesnice. Neváhala tedy a rozběhla se tím směrem. Když se přiblížila na dohled, spatřila hrůzostrašný výjev. Celá vesnice byla vzhůru nohama a vše kolem hořelo. Najednou uslyšela strašlivý zvuk. Podívala se tím směrem a najednou celá ztuhla. A tady je vhodné ukončit kapitolu. Sice je reálná možnost, že vám za to čtenáři urvou hlavu, ale je to lepší, než hned odkrýt všechny karty. Takhle čtenář totiž ztratí o povídku zájem a bude mu celkem jedno, jak dopadne. Ale když to utnete v tom nejlepším, tak čtenáři budou nadržení, jak stepní kozy a budou netrpělivě čekat na to, co se v té vesnici, nebo kdekoliv jinde stalo.
Tak to je asi vše, co jsem chtěl napsat. Doufám, že tenhle návod začínajícím autorům pomůže k tomu, aby byly jejich povídky stejně čtivé a skvělé, jako povídky ostřílených povídkářských matadorů.
Aaronwouct | 
wh0cd521852 <a href=http://retinabestprices.us.com/>retin-a micro</a>