Kapitola devátá - Rozhovor s andělem
Hned, jak Monika přišla domů, zasedla ke svému počítači a napsala adresu blogu, kterou jí odpoledne dala Jana. Blog působil velmi příjemně. Žlutý text na modrém podkladu a obrázek víly mu dával výraz tajemna. Ovšem Monika nikdy moc na vzhled nedala. Důležitý pro ni byl vždy obsah. Tak se tedy začetla do různých poselství, rad a přečetla si i nějaké ty komentáře. Většinou byli lidé spokojeni. Našlo se sice i několik negativních komentářů, osočujících dívky z braní drog, anebo prostého vymýšlení si, ale těchto komentářů bylo minimum. Asi po čtvrthodině pročítání se Monika vrátila na začátek a začala číst článek, vložený večer předchozího dne.
Obrana proti útoku démonů. Hlásal nadpis. Monika se začetla do článku a nechápala, jak by jí tyhle zdánlivě nesmyslné rady měly pomoct před něčím takovým, co na ni seslal Josef. Ovšem rozhodla se to zkusit, protože strach z toho, že by zase slyšela hlasy a měla noční můry, byl větší, než její skepse. Monika se tedy podle návodu pohodlně opřela do své židle, zavřela oči a vizualizovala si jasné bílé světlo, které mělo obalit celé její tělo a vytvořit tak vajíčko, jež mělo bránit průniku negativní energie, nebo i démonům.
"Dobrá práce, Moniko. Velmi dobrá." Uslyšela najednou v hlavě milý mužský hlas.
"Co to je, zase nějaký Josefův trik?" zeptala se v duchu.
"Nejsem Josefův démon, ale tvůj strážný anděl." Odpověděl hlas.
"Strážný anděl? Co to znamená?" zeptala se Monika.
"Strážní andělé jsou tu od toho, aby lidem pomáhali. Víš, každý člověk má svého anděla bez ohledu na to, jestli v jejich existenci věří, nebo ne."
"Jo jasně. Takže proč jsi mi nepomáhal před měsícem, co? Proč jsem musela trpět těmi nočními můrami a proč jsem slyšela pořád ty hlasy? Kde jsi byl, když jsem se bála i vlastního stínu? No tak odpověz. Čekám!"
"Odpovím mile rád," řekl klidně anděl. "K tomu, abychom mohli lidem pomáhat, musíme mít jejich svolení. Ctíme jejich svobodnou vůli, a proto nemůžeme pomáhat, kdy se nám zachce."
"Dobrá a co tedy mám udělat? Na těch stránkách se píše, že dáváte lidem rady. Tak raď!" Chvíli bylo ticho, ale pak se znovu ozval ten hlas.
"Přidej se prosím ke svým třem spolužačkám. Ony budou tvé učitelky."
"Ale co když neuposlechnu? Co s tím pak naděláš. Přinutíš mě?"
"To bohužel udělat nemůžu. Musím respektovat tvé rozhodnutí, ať je jakékoliv." Monika se na chvíli zamyslela a pak se zeptala.
"A když se k holkám připojím a ony mne naučí to, co píšou na těch stránkách, co se stane?"
"slyším v tvém hlase skepsi a nezlobím se. Jsi obezřetná a nedůvěřivá, což je dobře. Jsou tací, kteří uvěří lecčemu a pak se diví, že nic z toho nefunguje a lidi je mají právem za blázny."
"A jak tedy mám poznat, že tohle není stejný případ?"
"Abys to poznala, tak si to musíš nejdřív sama zkusit." Odpověděl hlas mile a zdálo se, že i s úsměvem.
"Dobrá," řekla Monika. "poslechnu tvou radu. Přeci jen odejít mohu kdykoliv, ne?"
"Samozřejmě, ale můžu tě uklidnit. Nemusíš se svých spolužaček bát. A když svoji nedůvěru překonáš, tak dokážeš velké věci."
"To jsem teda zvědavá." Pomyslela si Monika a anděl se pobaveně zasmál.
"Sama časem uvidíš, co jsem měl na mysli." Řekl hlas a rozloučil se. Monika se jej snažila ještě na něco ptát, ale už bylo ticho.
Dívka se tedy znovu začetla do stránek a celou dobu přemýšlela nad tím, co tam četla a také nad rozhovorem s tím hlasem v hlavě. Musela si přiznat, že ten hlas působil mile a klidně. Jako by ji utěšoval a snad i dodával energii. Cítila se tak nějak líp. Ještě ráno byla uzlíček nervů a teď byla plná optimismu a chuti do života.
Četla dál, až narazila na článek, kde spolužačky radily čtenářům, jak si přivolat svého anděla. Opět se tedy pohodlně opřela do křesla, zavřela oči a v duchu vyslovila přání, aby se jí ten anděl, se kterým mluvila, ukázal. Chvilku se nedělo nic, ale pak za zavřenýma očima spatřila velkou bytost bílé barvy, ze které vyzařoval klid a mír.
"Takže ty jsi ke mně před chvílí mluvil?" zeptala se Monika.
"Ano, jsem to já. Máš talent." Řekl uznale.
"Já, tohle snad zvládne každý, kdo se zajímá o…" nemohla najít správné slovo.
"Ano, ale ne všem se to podaří tak rychle, jako tobě. Takhle se projevuje jen talent. A když na sobě budeš pracovat dál, dokážeš velké věci."
"Já a talent. Dovol, abych se zasmála."
"Ale ano. I s Josefem jsi bojovala statečně. Mnozí lidé by už dávno podlehli, ale ty jsi vydržela tak dlouho, protože jsi vzdorovala. V tobě je víc síly, než sama tušíš. Ale pochopitelně záleží jen na tobě, jestli ji budeš chtít rozvíjet."
"Jo fajn. Popřemýšlím o tom, ale teď se budu muset učit. Zítra píšeme z češtiny, a jestli to nedám, tak bude máti pěkně nabroušená." Odpověděla Monika.
"Neboj, zítra ten test napíšeš na výbornou."
"To určitě." Pomyslela si v duchu, zavřela blog a dala se do přípravy na zítřejší test.
Máří | 18. března 2014 v 11:31 | 
kapitola super...neber si to špatně, je skvěla, jenom mám otázku...Andělé umí předpovídat budoucnost?
jinak dobrá kapitola!